A zase ty myšlenky

Je pondělí. Začátek nového týdne a já mám najednou chuť něco napsat. V hlavě mám zase tolik myšlenek, že je nejde ani pochytat. Nejlepší nechat být, ať si odplujou tam, kam mají a mě nechají v hlavě čisto.

Občas zkouším meditovat. Říkám si, že se uklidním mysl, nabiji se energií a budu pokračovat směle dál. Ale jakmile se zklidním, tak už je tu zase mám a nedají mi pokoj. Nutí mě přemýšlet o „blbostech“. Ale já to jednou dokážu. Nemyslet na nic. Dostat se do stavu nirvány a jen prostě být. Jednou to určitě přijde a já si to užiji.

A jak mi ty myšlenky přicházejí, tak mě napadá, jestli já se vlastně znám. Přemýšleli jste o tom někdy? Jestli sami sebe znáte? Někdy se zrcátkem prohlížím ze všech stran a přemýšlím o tom, jestli bych se na ulici poznala. Což takhle sama sebe potkat. Říkala bych si, kdo to vlastně je? Ta vyšší blond osoba. Jaká asi je?

Celý život se člověk snaží poznat druhé. Chce je znát, aby jim mohl důvěřovat, aby jim mohl v případě nouze pomoci a věděl jak na to. Chce je znát, aby v nich našel to, co mají společné. Hloubá v jejich pocitech a občas chce i poradit. Je to stejné jako s cestováním. Spousta lidí raději vyjíždí do zahraničí, než aby procestovala svou zemi, svou vlast. Raději jede k moři, než aby prozkoumala krajinu za humny. Tolik víme o ostatních zemích, ale tak málo víme o té naší. Pokud ten případ nejste, tak se omlouvám. Beru to pouze všeobecně. Je to smutné, ale taky to tak občas mám. Stejně jako spousta ostatních hledám a prozkoumávám vše ostatní, než abych se zaměřila spíše na sebe.

Zkusili jste se na sebe někdy podívat jinýma očima? Prohlídnout si to, jak vypadáte, jak se chováte, co říkáte? Co Vám dělá radost, co Vás těší, co Vám vykouzlí úsměv na tváři? Co Vás bolí, co Vás ničí, kdo Vás rozzuří? Když Vás začne něco bolet, berete hned prášek, který bolest utlumí. Tlumíte sami sebe. Tělo Vám něco říká a vy to slyšet nechcete a pak se divíte. Najednou Vám je ještě hůř.

Je zajímavé, že slovo „nemoc“ se skládá ze dvou slov „ne“ a „moc“. Tzn. člověk, který nemá mít moc. Moc nad svým tělem. Má se zklidnit, odpočinout si, začít si konečně všímat toho, co se mu děje. Čtu právě knihu, kde autor čtenářům doporučuje, aby si udělali každý den alespoň malou chvilku pro sebe. Zameditovali si, udělali si radost, zaměřili pozornost k sobě a ten kratičký vzácný čas věnovali jen a jen sobě. V této uspěchané době skoro až neuskutečnitelné, nemyslíte? Ale jak jednoduché. Nic Vás to nestojí a ještě Vám to prospěje. Nebo je to tak, že aby si člověk ulevil, tak si musí něco koupit? Nemusí! Tak málo stačí k lidskému štěstí a přicházíme na to až v tu dobu, kdy jsme totálně na dně, je nám krušno a nic jiného nezbývá nebo v nejhorším případě někoho ztratíme. Nečekejte na tu chvíli. Udělejte to teď hned! Něco chcete říct? Nikdy nebude lepší čas než právě teď. Zkuste žít přítomností. S minulostí už nic neuděláte a budoucnost je daleko. Právě teď je ta nejlepší verze. Verze, která je ta pravá právě pro Vás. Nebo pro mě aspoň určitě.

Dost dnešním myšlenkám, nechávám je běžet dál. Mějte i Vy krásný zbytek dne.

Saf.