Až za hranice

Je tomu asi půl roku, možná rok, co jsem četla knihu od Paula Coelha – Valkýry. Mám od něj „přelouskané“ téměř všechny knihy. Hodně jich mám doma, takže ani tento výtvor mi nemohl uniknout. Do knihy jsem se pustila s chutí a nadšením. Možná až moc. S příběhem mnou procházelo maličké zklamání. Přesto jsem knihu dočetla. Ještě jsem jí držela v ruce a hlavou mi putovaly myšlenky. Co mi ta kniha dala? Obsahovala nějakou informaci, která mi k něčemu vůbec bude? Procházela jsem si ve vzpomínkách celý příběh. A našla jsem to. Našla jsem tu část, která mě přinutila k zamyšlení.

  Jdu svou stereotypní cestou do práce a dumám. Snad ani nevnímám co se děje okolo, všechno je jakoby v mlze. Někdy tuto trasu trvající zhruba 15-20 minut prolítnu aniž vím jak. Jen bezmyšlenkovitě zatáčím, skáču přes kaluže, vyhýbám se exkrementům a autům. Stává se Vám to samé? Jednou jsem se přistihla a musela jsem skoro až zaklepat hlavou, abych se trochu probrala, nadechla a okoukla okolí. Ač se jevilo stále stejné, bylo úplně jiné. Zvedla jsem zrak ze země a zahleděla se dopředu. A v tom se to stalo! Přišla vzpomínka na výše zmíněnou knihu. Když zvednete oči a koukáte před sebe, tak sledujete okolí v okruhu jen pár metrů. Zkusili jste se někdy zahledět až za tu hranici? Zkoušeli jste někdy dohlédnout až co nejdál? Já to zkusila a zjistila jsem, že toho vidím najednou tolik. Nestačila jsem zírat. A to mluvím o městě, kde mi to kazily vysoké budovy a další nesmyslnosti. Zkuste to někde v přírodě. Zkusit svůj úhel pohledu zvětšit o co největší část.

  To samé by se dalo použít i v příbězích z knih. Čtete, hltáte příběh, snažíte se pochopit souvislosti, významy a charaktery. Co zkusit vidět i něco víc? Když čtu knihu, přistihnu se u toho, že bych chtěla znát víc. Víc rozebrat tu postavu, ten děj, to místo. Kouknout se ještě tam a tam. Nejde to. Ještě aby to šlo, že jo. To by potom jedna kniha čítala o mnohem víc stran než by měla v původním znění. Ovšem, nebrání nám v tom nic! Dobré zjištění. Jen zapojit fantazii a hotovo. Někteří autoři se vyžívají v tzv. nedokončených příbězích, které čtenáře nutí přemýšlet už jen tím, že neví přesně co se stane, kdo je vrahem. Je to zahradník nebo není? Sakra. 

  Ne vždy se mi podaří najít smysl příběhu, který by mě donutil přenést ukrytou filozofii do skutečnosti. Někdy se nechám jen tak unášet po řádcích a o ničem v závěru nepřemýšlím, jen to nechávám doběhnout a možná maličko ulítnu v představě pokračování za hranicemi příběhu.

  Stejně jako to platí v arteterapii, kde si barvy vybírají svého člověka a udávají mu energii a vyzařování, platí to stejně i u knih a jejich příběhů. V tu pravou chvíli, v tu vhodnou či nevhodnou dobu se nám do rukou dostane ona vyvolená kniha. Je možné, že se k nám má právě v tuto chvíli dostat ta správná informace a my s ní máme nějak pracovat, nějak s ní naložit nebo jí nechat jen tak plynout.

  Vidíte ji, přímo Vás uhrane svým obalem. A ten název. Ač jste si šli pro jinou, chcete tuto. S nedočkavostí jí berete do rukou, opatrně otvíráte a ještě než se pustíte do obsahu, víte přesně, že si jí dneska ponesete domů. Kniha si Vás vybrala dřív než Vy jí. Strašidelné? Jak se to vezme ;-)