Černá nebo bílá?

Je to chyba, když nejsem jasně pro jednu a druhou stranu? Jsem ta špatná, když ještě nemám vyhraněný názor na určitou otázku či téma? Tyto a jiné podobné otázky mě poslední dobou hlodají a hlodají. Říkám si asi proč. Zapojuji svoji empatii a snažím se vidět vše (i ten svět) z různých úhlů.

Jsem si jistá, že na nějaké otázky či témata, mám svůj názor jasný. Jsou ale i věci, kdy je tomu naopak. Přemýšlím o tom, jeslti je to tím, že se neustále hledám a nebo je to něčím jiným. Už od mala jsem vychovávaná tak, abych nezapomínala nahlížet na situaci z pohledu těch druhých. Díky tomu, že mi to bylo neustále vštěpováno (už jsem se o tom kdysi v nějakém článku zmiňovala), tak to pokládám za přirozené. Není tomu tak u ostatních – bohužel, bohudík? Kdoví? Z mého pohledu je každý člověk na své cestě životem. Je tam z nějakého důvodu a nemá to být jinak. Je to jeho výběr, jeho karma a jeho osud. To, koho potkává, jaké překážky ho potkávají, to je vše ve sledu všeho okolo. Je to tak zamotané, že z toho jde až hlava kolem. Určitě znáte ty situace, kdy díky tomu, že Vám ujel autobus nebo jste se někde zpozdili, jste potkali toho a toho, nebo díky tomu, že jste zapomněli telefon jste přijeli dýl a vyhli se zácpě, autonehodě nebo něčemu jinému. Svět je naprosto dokonale narýsovaný a my jdeme po té cestě, která nám udává ten nejlepší (neříkám, že nejjednodušší) směr.

Dnešní národ je zvyklý soudit, soudit a soudit. Jednodušší je říci, že ten a ten to udělal proto a proto, než připustit možnost, že je zatím i něco jiného, co nám je neznámé. Mám jeden příklad z vlastního života. Šli jsme s mužem na procházku (už je to nějaký čas) a proti nám jel člověk trochu při těle a jel na jakémsi elektrickém vozítku. Na první pohled to dávalo jasný smysl. Zřejmě chlápek, co je línej chodit pěšky, a proto se musí vozit. To bylo i první poznámkou, kterou můj muž pronesl. A já si v tu chvíli říkala, jeslti je tomu opravdu tak. Co když je ten člověk při těle kvůli nějakému zdravotnímu problému, nemůže se díky tomu hýbat, nebo má jakýkoliv jiný zdravotní problém, který není na první pohled vidět? Co když? Proč rychle soudíme aniž bychom připustili další možnosti? Jsem pro tu možnost, že si myšlenku č. 1 necháme pro sebe a nevypustíme ji z úst. Je to naše myšlenka, my neovlivníme to, že se nám do hlavy dostane. Ale proč ji hned vypouštět do prostoru? Proč jí dávat energii a vysílat ji dál? Zkuste občas přemýšlet, než z úst něco vypustíte. Máte to taky tak, že když něco řeknete nahlas, tak máte pocit, že tomu dáváte větší razanci? Poté, co kolem nás dotyčný projel,  jsme to začali probírat. A já si jen potvrdila, že s tímto „problémem“ se potýká opravdu každý z nás. I já se občas přistihnu při tom, že soudím. Soudím ostatní, aniž bych měla proč. Je to jen z nudy? Z hecu? Z čeho? Snažím se nevypouštět z úst to, co mě hned napadne. Protože já neubližuji nikomu jinýmu, než jen a jen sobě. Pokud mě dotyčný neslyší (neboť v tomto případě má slovo obrovskou moc), tak jsem tady já ta, která ovlivňuje své jednání. Nikdo jiný to neudělá, a to, že budu odsuzovat druhé za něco, co třeba ani není tak, jak já si usmyslím, nevypovídá o nich, ale o mně.

To, co vypustíme z úst, to jak se chováme ke druhým, tím odhalujeme jen a jen sami sebe. A vůbec nejvtipnější na tom je to, že to, co nám na ostatních nejvíc vadí, tak s tím máme problém jen my sami. Je to těžké připustit, ale je to bohužel tak. Kdysi jsem kdesi četla, že člověk se dostane do harmonie v té chvíli, kdy mu bude putna, co dělají ostatní. Bude to tolerovat a připustí i tu možnost, že oni takoví mohou být. Všichni se nemohou znát dokonale. Všichni nemohou vědět všechno. To by byl život moc jednoduchý a my bychom tady vlastně ani nemuseli být. Protože z čeho bychom se učili? Co by nás posunulo dál? Sami (i můj případ) se neznáme dokonale a dokážeme se překvapovat (občas je to opravdu k neuvěření). Takže co nám dává právo odsuzovat druhé za to, co dělají a jaké mají názory? Určitě by někdo mohl namítnout, že o tom je svět, že se zde střetávají názory a kritiky ostatních. O tom to je. O tom to bude. Ale je jen a jen na nás, jak my v tomto světě budeme žít, budeme se vyjadřovat, budeme sdílet své myšlenky.

Věřím v to, že každému jedinci jde o to, aby byl šťastný, zdravý a měl kolem sebe přátele, které má rád. Všichni, i ti, kteří na to nevypadají, to tak mají. Je fajn vědět, že máme utříděný názor a víme, že patříme k té černé a nebo té bílé (myšleno obrazně), ale sama za sebe bych řekla, že dostaneme víc, když připustíme i třetí možnost. To něco mezi tím. To něco, co otvírá jiné možnosti. To, co nám ukazuje víc o nás samotných. To, že připustíme, že můžeme být ti dobří i ti špatní nám dodá větší harmonii, než to, že si budeme myslet, že jsme jen ti dobří či jen ti špatní. Zkuste se nad tím zamyslet i Vy a zkuste se podívat na věc z vícero pohledů. Svět není jen černobílý, je i barevný! 

Safienka