JEDEN ŽIVOT, JEDEN SVĚT

Co mi ten život dal a vzal

21.01.2015 13:56

„Když jsem byl ještě malej kluk, nosil jsem péro, šíp a luk…“

 

 No, tak tahle písnička vylučuje úplně všechno co jde :-) Začnu hned u toho, že jsem nikdy kluk nebyla a nejspíš asi ani nebudu :o) Malá sice jo, ale jedině holka. Narodila jsem se asi tak přibližně před 21 lety ve východočeském městečku, jménem Náchod. Jen co jsem vykoukla na ten náš svět, tak jsem věděla, že to nebude jen tak ledajaký život. Dostala jsem jméno Kristýnka a s naivní představou jsem se vrhla do víru žití. Mými průvodci se stali mí báječní rodičové, bráška a kamarádi. Do 6 let jsem žila normálním, nebo teda spíš klasickým dětským životem. Toto období se v mým životě stalo zlomovým. Po tom, co jsem začala chodit čím dál víc na záchod a celkově jsem byla víc unavená, mě naši odvezli do náchodské nemocnice a tam mi zjistili diabetes mellitus. V nemocnici jsem si pobyla několik měsíců. Ze začátku tam byla se mnou i mamka, takže i přes slzičky na tváři jsem to tam nějak překlepala. Musela jsem se seznámit s injekční stříkačkou a s tím co to ta cukrovka vlastně je. Poté jsem nastoupila jako prvňáček do školy, kde mě prvních pět let učila mamka. Všechno bylo vcelku fajn, nemohla jsem si stěžovat. Spolužáci si taky zvykli a všechno bylo ok, jako kdybych vlastně žádnou cukrovku neměla. Začala jsem hrát stolní tenis. Jelikož herna byla od našeho baráčku asi 20m, tak to nebyl problém. Poctivě jsem trénovala a dokonce jsem absolvovala i nějaké ty soutěže. Asi po 7letech mě to ale přestalo bavit, a tak jsem s tím sekla. No a nastal přestup na druhý stupeň a já se pomalu dostávala do stavu, který každý, dokonce i učebnice, nazývají puberta. Ta šílená, náladová, nevyzpytatelná divoška, která mě pohltila stejně jako mé vrstevníky. Nepamatuji se, že bych vyváděla nějaké lotroviny, ale nápady jsem měla různé. O některých se raději ani nebudu zmiňovat, páč se za ně i stydím :o) Bohužel se všechno podepsalo i na mém zdraví a na mém přístupu k nemoci. Byla jsem nezbedné dítě, které nechtělo vyčnívat z řady, takže jsem pro to dělala vše.

 Pořád jsem měla dost a dost času, ale najednou jsem byla v devítce a měla jsem se rozhodnout kam na střední. Tak po ani ne moc dlouhých úvahách jsem se rozhodla pro gymnázium v nedaleké Dobrušce. Tam jsem našla jednu moc fajn kamarádku, Páju. Našly jsme se asi po roce, kdy jsme přišly na to, že máme docela dost společných věcí a je nám spolu fajn. Ať jsme byly každá z jiného města, cca 25km vzdálených, tak jsme se snažily trávit čas co nejvíce spolu. V tomto středoškolském období nastal v mém životě další zlom. Ne ani tak zdravotní jako spíše duševní. Začala jsem chodit do tanečních a i když jsem byla takový neohrabaný jedinec, který hudbu neslyšel a kroky nechápal, tak mě tancování fakt bavilo. Začala jsem se o něj více zajímat. Zjistila jsem, že na střední máme učitele, který závodně tancuje, a tak jsem se za ním vydala a začala jsem tancovat. Stále neohrabaně a nezkušeně, ale elán mi nechyběl. Bohužel, jak už to v tancování chodí, jsem neměla partnera, a tak jsem přestala. Ale co čert nechtěl, tak jsem zjistila, že u nás ve městě je takovej jeden taneční kroužek, a tak jsem neváhala a zkusila se po tom optat více. Jenže problém s partnerem byl stále stejný. A tak jsem hledala a hledala a štvalo mě to čím dál víc. Už mě bylo i jedno, jestli daný adept bude nadaný či nenadaný k tanci, hlavně, když budu mít s kým tancovat. Tak jsem nakonec „ukecala“ jednoho svého bývalého spolužáka a začala jsem tancovat. Vůbec nám to sice nešlo, ale radost z tance mi stále trvala :o) Nakonec jsem sehnala dalšího partnera, a pak dalšího a dalšího. Nakonec jsem stagnovala u kamaráda svého tehdejšího přítele. V té době jsem prožívala svojí první lásku a tak bylo pro mě všechno nadějný a růžový a o to víc mě všechno bavilo. Teda krom školy, ta mě moc nebrala :o) Tancovala jsem tedy asi rok s jedním partnerem. Zkusili jsme dokonce i soutěžě. Jednu v latině a druhou ve standardu. Bylo to fajn, ale i to skončilo. Urychleným krokem se ke mně blížila matura a já jsem musela začít zaměstnávat své mozkové závity, učit se na tu „životní zkoušku“ a připravovat se na přijímačky na vysokou školu. Bohužel mě teda nikde nechtěli, ale nakonec si to rozmysleli právě v Liberci a chtěli mě tam mít. Tak jsem sebrala skoro všechen svůj majetek a přestěhovala jsem se na harcovské koleje a nastoupila do prvního ročníku. Na pedagogické fakultě, na obor Učitelství pro 1. stupeň pro ZŠ. Jelikož má chuť k tancování stále trvala, rozhodla jsem se, že se po nějakém tom tanečním kroužku podívám a pozeptám. Napsala jsem na fórum a tam se mi ozval jeden klučina. Z tohoto ochotného a milého klučiny se stal můj dobrý kamarád Micko:-) Oba jsme měli nějakou tu zkušenost s tancováním a rozhodli jsme se, že se sejdeme a zatancujem si. Přizvali jsme i prozatím nám neznáme človíčky. No, abych to shrnula, tak nakonec se to seskupilo tak, že jsme oba začali tancování tak nějak učit. Lidiček a srandy příbývalo čím dál víc. Prostory byly sice dosti omezené, ale nálada a chuť tancovat nás neopustila. První rok byl takový pokusný. Při vstupu do druhého ročníku to bylo čím dál lepší. Přibyli noví človíčkové a celkově to bylo takové organizovanější. Teda díky Mickovi. Do tancování se pustil s plnou vervou a začal tancovat i závodně. Nastal zimní semestr a s ním spousta akcí. Z našich tanečníků se stala prima parta, na kterou nedám dopustit! Jsou to fajn tvorečkové, které mám moc ráda. Našla jsem si mezi nima i přítele. A co lepšího je mít partu kamarádů a ještě kluka, který do ní taky patří :-) S výukou tance jsem bohužel s časových nedostatků musel skončit. Ale nezanevřela jsem na něj. Takový pocit, když tancujete jen tak nezažijete. Do tance se dá dát hrozně moc. Je to bezvadné odreagování a báječný spalovač, ať tuků či nezbedných myšlenek;o) A tak si jdem občas někdy zatancovat a ty nemilé kaziče nálady vypudit a příjemně se znavit a odreagovat.

  Ale jelikož penízky jsou potřeba stále a všude, tak jsem se musela poohlédnout po nějaké té brigádce. Vyzkoušela jsem jich několik. Od prodavačky zmrzliny, přes průvodkyni v muzeu, pošťačku, prodavačku, barmanku, až jsem nakonec začala pracovat v komerční bance-jako telefonní bankéřka. Musela jsem nadělávat povinný počet hodin a můj volný čas se smrsknul na minimum. Je to všechno náročný, ale v rámci možností se to snažím zvládat. Když tak o tom přemýšlím, tak snad jiné koníčky než tancování jsem v posledním roce neměla. Je pravda, že jsem se spoustu nových věcí jako hraní na kytaru,didgeridoo, vaření, pití kávy ;o) a spoustu dalšího naučila, ale že bych to provozovala pravidelně, to se říct bohužel nedá. Ještě teda knížky, ale na ty moc času také nezbývá, což mě mrzí. Začala jsem taky s focením. Nejdříve jsem si chtěla udělat nějaké pěkné fotky, ale začalo mě to bavit. Tak jestli se budete na nějaké chtít podívat, tak se pokusím nějaký dát do fotoalba:o) Páč ne vždy se podaří, co se dařit má … :o) Doufám, že mé zkušenosti s tímto koníčkem budou lepší a lepší a fotečky budou zajímavější a zajímavější. Tak uvidíme :-) A pak abych překročila k tomu druhému …:o) Že už nevíte, co to bylo? Připomenu…“nosil jsem šíp a luk“…Tak to jsem se naučila až teď - nosit šíp a luk :-) Dokonce ho i u sebe nosím. Je takovej neviditelnej a malinkej. Takže až mě někdy zahlédnete jak se nenápadně napřahuji ke střelbě…tak to právě používám svůj neviditelný šíp a luk. Míří si to k Vám s cílem zanechat ve Vás paprsek mého sluníčka, které se mi rozvaluje v duši a největší radost má z toho, když někomu může udělat radost. Takovou radost, která vyvolává to, co nic nestojí..krásný úsměv. Takže abych to tak nějak shrnula…

 “S chutí do života s úsměvem idiota“ :o)

vytvořeno 17.5.2007


 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode