Duše a jejich svět

"Pro toho, kdo věří, není žádný důkaz nutný. Pro toho, kdo nevěří, není žadný důkaz možný."

  Už hodně dlouho se chystám napsat nějaký článek o duších a jejich světě. Neustále jsem to odkládala, neboť jsem pořád dumala nad tím, jak toto téma uchopit, aby bylo pochopitelné a jasné. Až poté, co jsem jedné zákaznici odváděla duše z bytu (později vysvětlím) a ona se mě ptala, jak to s těmi dušemi vlastně je, tak jsem sebrala veškerou svou energii a začala jsem psát tento článek :-) Snad bude ku prospěchu těm, kteří se o tuto tématiku zajímají, ale nechtějí se jim pročítat všechny publikace, které na trhu jsou.
 

  Abych to vzala tak nějak od začátku, tak se naše tělo (fyzické tělo, který má každý z nás) skládá z několika částí. Spousta lidí považuje svět hmoty, a tím i fyzického těla, za jedinou realitu, protože tu jedinou mohou vnímat svými smysly a chápat svým racionálním rozumem. Jak se říká: "Co oko nevidí, rozum nebere." Znám spoustu takových jedinců, kteří když jim řeknu, že existují nějaké duše bez těl, tak mi nevěří. Buď se tímto tématem vůbec zabývat nechtějí, tzn., že ani nechtějí vědět víc, a nebo prostě nevěří. Co, vždyť ty duše prostě nevidí, tak nejsou. A hotovo. Konec. Tečka. 
 

   A zde bych chtěla poukázat na citát, kterým jsem tento článek začala. Aneb Ti co nechtějí věřit, neuvěří a ti co chtějí, tak věří a žádný důkaz k tomu nepotřebují. V tomto případě se prostě musí spolehnout na svůj úsudek a intuici a ikdyž budou tzv. šlapat do tmy, tak ten krok udělají. 
Každý člověk se skládá ve zjednoduššeném podání z fyzického těla a ze své duše. V odbornějších textech najdete i ty informace, že má tělo spustu jiných částí, ale ty bych zde rozebírat nechtěla, neboť by se článek ihned o hodně prodloužil, což není účelem.

  Na počátku tohoto života jste si vybrali Vy jako Vaše duše své nové fyzické tělo, které se začalo vytvářet po splynutí vajíčka a spermie. Ještě před tímto důležitým procesem jste si určili své podmínky narození, které Vám mají dodat životní zkoušky a zkušenosti potřebné k zvládnutí inkarnace. Před Vámi je tedy celý život, který končí smrtí. Není potřeba o ní moc polemizovat, neboť prostě jednou příjde. Jelikož Vaše tělo podléhá trvanlivosti, tak se u něho začne projevovat stáří (v tom obecném a ničím nevybočeném případě) a chátrá. Až zchátrá úplně, tak se rozhodne skončit své útrapy a vy zemřete. Opět bych to tu ráda uvedla na pravou míru, že Vy, jako Vaše fyzické tělo, ale duše, ta zůstává. Duše je věčná, jen si v každé inkarnaci "vypůjčí" nové tělo, aby se posílila o nové zkušenosti. Po tom okamžiku, kdy vydechnete na posledy (v tomto životě), se Vaše duše odpojí od fyzického těla a odchází z něho pryč. Už jsem i někde slyšela či četla, že tělo bez duše je jako bez života. Jak pravdivé to rčení:-) Poté, co se duše odpojí od těla, tak nad ním ještě nějakou tu dobu je a poté se vzdálí. Vaše tělo je pohřbeno, ale Vaše duše stále zůstává. Není dáno, kde se zdržuje. V nejvíce případech pobývá u svých blízkých nebo ve svých domovech.

  A zde má můj příběh několik cest, stejně jako duše. Stáří duše je různé. Každá duše má svůj osud a tedy se vyvíjí různou rychlostí a různými způsoby. Některé duše jsou mladší, nemají toho tolik za sebou (myslím tím, ještě prožitých tolik životů) a tak si potřebují nabalit zkušenosti, aby se mohly posunout dál. Některé duše už jsou starší, mají toho za sebou víc, víc ví (ikdyže je to často zasunuto do podvědomí), ale jsou na jiném stupni vývoje. A dle toho se odvíjí i myšlení lidí. Někteří lidé jsou velcí realisté a nepřipouští si, že by po smrti bylo ještě něco. Prostě zemřou a konec. Tma. Někteří tuší, ale bojí se, co se bude dít pak. A jsou i tací, kteří se těší. No, osobně takového člověka neznám, ale četla jsem o nich. Jsou to většinou domorodé kmeny z jiných světadílů (doporučuji knihu Poselství od protinožců), kteří mají myšlení úplně obrácené. Berou to zjednodušeně tak, že tento život prostě přetrpí, při narození nového miminka spíše truchlí a nepřejí mu ten jeho život, ten úděl a nepředvídatelný osud, a potom když má někdo zemřít, tak oslavují. Konečně má ten dotyčný štěstí, že jeho duše odchází. Pro náš národ možné nepochopitelné.
 

  V ten moment, když se duše odpojí od fyzického těla, tak je stále tady na zemi. Má nějaký čas na to, aby se tu rozloučila se svou rodinou a známými a potom se vydává do jiné, tzv. duchovní dimenze. Je to místo, kam odcházejí všechny duše. Z vlastního pohledu to místo vnímám jako velice příjemné, pozitivní, energeticky nabité místo, kde duše rozebírá svůj předchozí život, zjišťuje, co bylo špatně, co dobře a připravuje se zrychleně řečeno na život další. Prostě ráj. V této dimenzi se také může potkat se svými známými dušemi, které se ještě nepřevtělily do nového těla. Dalo by se to představit jako náš druhý svět, vlastně to je ten skutečný svět, kam se vracíme. Vracíme se tam domů. Ač je to pro někoho opět nepochopitelné. 
 

  Není to vždycky tak jednoduché, jak to píši výše. Existují duše, které jsou po vyklouznutí z těla zmatené, dezorientované a v několika případech si ještě nějakou dobu neuvědomují, že vlastně ztratili své fyzické tělo a žijí normálně dál. Může se stát, že osobnost duše lpí na nějakém majetku, na osobách, na pocitech či emocích, či závislostech, které nechce opustit a nechce odejít. V ten moment těmto duším nedochází, že tím, že zůstanou a neodejdou v ten pravý moment na pravé místo,tak se tam už bez cizí pomoci nedostanou. Světelný tunel se jim zavírá a oni uvíznou zde na zemi bez svého těla, tedy bez svého jediného zdroje energie. V jednom z případů bloumají po světě a hledají jakoukoliv pomoc. Snaží se na sebe upozornit. V jiném případě ulpí na místě, které bylo jejich a nebo u věci, která jim patřila a oni se jí nechtějí vzdát. Pokud těmto duším nikdo nepomůže, tak tu můžou být nevyčíslitelně dlouho. V celkem rychlém případě duše zjistí, že jí dochází energie a že si jí potřebuje někde najít. Pak jí skvěle poslouží aura člověka a nebo jeho pouhá přítomnost. 
 

  A to se dostávám k tomu, jak jsem se sama dostala k duším. Už od mala jsem se bála tmy. Vůbec netuším proč. Bydlela jsem s rodiči v řadovém domě, který měl tři poschodí. Vždycky když jsem se měla v noci přemisťovat po bytě, tak jsem všude jak velký náruživec rozsvícela, abych hlavně nebyla ve tmě. A když jsem měla jít po schodech po tmě, no přímo jsem letěla. Někdo by si mohl říct, že jsem určitě koukala na horory a nebo nějaké takové podobné filmy, ale opravdu ne. Naopak hororů jsem se bála a jen pouhá reklama mi stačila k tomu, abych zavírala oči a zacpávala uši. 
Ve starším věku, zhruba asi kolem dvaceti let jsem měla v jednom bytě, kde jsem bydlela s přítelem, pocit, že mě někdo sleduje. Ustavičný pocit, že je mi někdo za zády byl šílený. Chvílema jsem si připadala jak vynerovaná roztěkaná ženská, která přehání. Ikdyž si na to vzpomenu, tak mi ta pouhá vzpomínka nahání hrůzu. 
 

  A pak přišel zlom a přísun informací. Dostala jsem se k zasvěcení do reiki 1. a 2. stupně, absolvovala jsem kurz mentálních technik u Katky Pokorné alias tety Kateřiny, našla si nové známé na internetu, které s tím měly evidentně podobné zkušenosti a bylo vyřešeno. Zjistila jsem totiž, že existují duše, které bloumají a hledají pomoc. A právě tyto duše se ještě víc zosobňují ve tmě, kde nám maličko nahánějí hrůzu. Z kurzů jsem zjistila, že existuje několik typů duší a bytostí, se kterými můžeme mít tu čest (více rozepíšu v jiném článku). Zjistila jsem, že tyto duše někdo odvádí aneb že je posílá do světla a do jiné dimenze. Po nějakém čase jsem dostala i já návod, jak je poprosit, aby mě neotravovaly a neděsily. Od té doby, co jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, tak jsem ho posílala pryč s vysvětlením, že já mu opravdu nepomůžu a ať mě prosím neděsí. A fungovalo to:-) Jaká to byla radost. Ikdyž jsem se tohoto tématu bála, tak jsem k němu tíhla víc a víc. Až jsem se jednou odhodlala a po několikátém ujištění mé kamarádky, že duše byly taky lidé jako já a že to jako kdybych mluvila na někoho známého a pomáhala mu, jsem se odhodlala začít duším pomáhat a odvádět je do již zmíněné dimenze.
 

  Vše mi bylo důkladně vysvětleno, mohla jsem se na cokoliv zeptat a zkusila jsem nabídnou pomoct své první dušičce. Pamatuji si to do dnes. Vzala jsem své křišťálové kyvadlo, udělala si kolem sebe ochranu, vyhledala jsem svého duchovního průvodce a začala jsem zjišťovat, jestli mám v bytě nějakou tu dušičku, které bych mohla pomoci. A ejhle, byla tu jedna. Tep se mi zrychlil, ale zachovala jsem nakonec chladnou hlavu a začala se dušičky ptát, kdo to je a jeslti jí opravdu mohu pomoci. Měla jsem tu paní, která byla štěstím bez sebe, že jí vnímám a pomohu ji. Ještě teď si vybavuji její emoce, které jsem z ní cítila. Bylo to krásné a já jelikož jsem cíťa, tak jsem si to pěkně prožila. Konečně jsem někomu pomohla a vnímala jsem to.
 

  Ale ne vždy je to takové růžové. Přítomnost duše u sebe cítím (jak je cítím popíši níže), ale někdy je to náročné dušičkám vysvětlit, jak jim chci pomoci, že jsou v takové fázi, v jaké jsou a že se vůbec nemusí ničeho bát. V tu chvíli pořád dokola ujišťuji o bezpečí, lásce, štěstí. A že to je někdy debata, kdy musím opravdu argumentovat :-) Ale abyste si nemysleli, že tady mluvím do prázdna, protože to jen někdy, když nikdo není doma, ale jinak s dušemi komunikuji v myšlenkách a jejich odpovědi vnímám spíše jako emoce. Ještě pro jistotu zjišťuji, zdali mohu duše odvést a žádám všechny anděly svaté, aby mi s odvedením pomohly a několikrát se na závěr ujišťuji, že v bytě není další dušička. Což je asi celá ta věda okolo tohoto článku, který jsem chtěla vytvořit. 
  Následně bych Vám chtěla přiblížit, jak ještě jinak můžete přijít na to, že máte u sebe duše, co s tím dělat a v případě, že by Vás tato tématika zajímala víc jsem tu ráda k dispozici k Vašim otázkám.

  Výše jsem psala, že duše bez těla si sama energii nedodá, pouze s nějakou pomocí. Tou pomocí pro ní může být člověk. Když je člověk oslabený (nemoc, deprese, atd), tak se mu jeho aura poškozuje a není úplně vpořádku, jak by měla být. Tím se člověk stává víc unaveným a bez energie. Tohoto stavu využívá duše, která si do poničené aury vleze. Této duši říkáme přivtělená duše.

Jak poznáte, že máte u sebe přivtělenou duši?
- jste unavení víc než obvykle
- jednáte tak, jak byste nikdy nejednali (můžete pociťovat nezvyklé výkyvy nálad), reagujete nezvykle 
- často vás bolí a píchá v zádech (na těle člověka může být i více přivtělených duší - dá se to poznat i tak, že se dotyčný hodně hrbí)
- pocit, jakože Vám na těch zádech něco sedí, špatně se Vám dýchá

Jak poznáte, že máte ve své blízkosti duši?
- pocit, že vás něco sleduje
- vrzající podlaha, pohybující předměty
- pocit, jako byste kolem sebe měli mlhu
- velká náhlá únava, padající oči
- nezvyklé nálady, které nejsou vaše
- pocit vánku, či nějakého proudění vzduchu
- pokud máte doma zvířata, tak i ty duše vnímají (naše kočka většinou zírá tupě do prázdna, je vidět, že na něco kouká, jen vy to nevidíte)
- malé děti mají vnímání ještě nezastřené, takže mohou jiné bytosti vnímat víc než vy (pláč, křik, že je v místnosti jiná postava)

Co dělat, když máte pocit, že máte u sebe duši?
Ze svých zkušeností, pokud jsem vyděšená, tak je neprve poprosím, aby mě tolik neděsili, že se jim pokusím pomoci. Jestli si říkáte, že tohle budete říkat do prázdna před či za sebou, tak to můžete vyslovit v myšlenkách. 
V případě, že jim sami pomoci nechcete (z nějakého důvodu, je to jedno jaký), tak jim řekněte, že vy jim nyní nepomůžete, ať jdou pryč. Nejlépe je pošlete rovnou za mnou. Já jim pomohu. 
Pokud jim pomoci chcete, tak můžete. Zapojte svoji veškerou fantazii a představte si velký světelný tunel, prozářený krásným zářivým světlem od země až do nebe a vyšlete je do tohoto tunelu. Povolejte si k tomu ještě andílky, aby dušičku doprovázely a ona došla správně.
Pokud nemáte představivost, tak v duchu poproste archanděla Michaela a nebo jiné vyšší bytosti či andílky, aby Vám je pomohli odvést. Nezapomeňte poděkovat. Tyto bytosti to mají rády. Ač jsou připraveni na každé vaše zavolání a zvolanou pomoc, tak jim vždycky nezapomeňte poděkovat. Budou vám vděčni.
Nezapomeňte vždy pracovat s láskou a jasným úmyslem. 

 

Doporučená literatura:
Poselství od protinožců - Marlo Morganová (Nakladatelství Práh, 2002)
Kniha duchů - Allan Kardec (Nakladatelství Eugenika, 2010)
Duchové a jejich záměry - Melita Denning (Nakladatelství Eugenika, 2009)