Rok poté - cvičení

Už je tomu přes rok, co jsem začala cvičit a něco pro sebe víc dělat, než se jen poflakovat a povalovat po gauči. Ikdyž musím si přičíst pár bodů za to, že jsem si šla semtam zaskákat na trampollínu a nebo někam zacvičit.

Loni v srpnu jsem se chytla za hlavu a rozhodla se, že se svým lehce napuchlým tělem, pár kily na víc, začnu něco dělat. Založila jsem si rubriku o cvičení, začala jsem se víc motivovat a hlavně jsem sebrala vešekerou svou energii (moc jí nebylo) a začala se hýbat.

Proskákala jsem se několika workouty s Jillian Michaels, vyzkoušela jsem si cvičení s Bobem Harperem a Zuzkou Light a nakonec jsem skončila (nemyslím to doslova) u Shauna T. Svých několik kilo po porodu jsem dala dolů a začala jsem na sobě pozorovat zpevnění a lepší zdravotní stav (to zní tak formálně :o) Ale tak, byla jsem na sebe (vlastně i stále jsem) trochu pyšná, že jsem to dotáhla tak daleko a už rok se snažím pravidelněji cvičit. Je pravda, že přes léto jsem měla mírnou lenoru a tak nějak vynechávala a víc žrala (ano, jinak se to říct nedá). Ale protože vím, co to se mnou dělá, pravidelně cvičit, tak jsem se odhodlala a v září naskočila na šílenost zvanou Insanity.

Mám odcvičen první týden a tak nějak se plácám ve druhém. Opravdu dávám za pravdu trefnému názvu Insanity. Moje tělo je z toho také značně zmatené, takže si momentálně dělá co chce. Ale já vytrvám. Protože přeci cvičím, protože mě to baví a hlavně proto, abych se mohla pořádně najíst (nebudu se přeci opakovat a používat výraz nažrat :o)

Kromě tohoto domácího pohybování jsem začala běhat. Teda, dlouho už jsem neběhala, ale jednu chvíli jsem se snažila opravdu hodně (na mé poměry). Pořídila jsem si nové botky, neboť ty mé staré už chudinky nezvládají tolik cvičení a začínají mírně stárnout (rozumějte, snaží se nerozpadnout).

Když se tak občas (každou chvíli, co narazím na zrcadlo :o) pozoruju v zrcadle, tak zjišťuji, že se mi na těle občas objeví i ten nějaký malinký sval. Ruce snad už nemám jako párátka (dokonce udělám víc jak 10 dámských klilů, pánské jsou stále na štíru) a vše se tak nějak hezčeji tvaruje. Ikdyž jsem tak nějak stále vpohodě a nic neženu do krajností (přeci jen se o sebe stále dost bojím :o) Ráda bych ještě jednoho prcka, takže snad mé cvičení nebude úplně k zahození. U minulého těhotenství mě dost bolela záda, takže pevně doufám, že u toho druhého to bude o trochu lepší!

Ale proč to vlastně všechno píšu? Jednou jsem se ptala manžela, jestli na mě něco obdivuje a on se vytasil s tím, že mě obdivuje za to, že jsem u toho cvičení vydržela tak dlouho a nevykašlala jsem se na vše. Ostatně tak, jako skoro na všechno. (Opravdu se snažím vydržet u všeho dýl, ale někdy to prostě neklapne.) Tááákže je to i taková má radost, že prostě něco dělám a funguje to!

Ikdyž mé sebevědomí se pohybuje pořád v nízkých hodnotách, tak mám aspoň lepší pocit, že něco opravdu dělám. A za ty endorfiny to stojí! Vlastně prd..za to jídlo to stojí :D