JEDEN ŽIVOT, JEDEN SVĚT

Samota jako cesta ke štěstí

21.01.2015 14:33

Už delší dobu se odhodlávám k tomu, abych něco napsala. Hodně dlouho jsem přemýšlela, o jakém tématu vlastně budu psát. Do čeho si zase vyleju své myšlenky a názory. Usoudla jsem, že nejlíp se bude psát asi o tom, co nejvíc řeším a co se mi nejvíc honí hlavou.

Jak se člověku navyšuje věk, tak o sobě zjišťuje čím dál zajímavější  informace. Díky tomu, že už jsem něco přes rok doma s malým dítětem, tak v sobě objevuji nové a nové věci, o kterých jsem třeba i věděla, ale tak nějak jsem je moc neřešila. S jedním tématem se momentálně dost peru, a proto bych mu chtěla věnovat tento článek.

A o co teda jde? Zjistila jsem, že jsem SAMOTÁŘ. Ač mám společnost lidí ráda a třeba ji občas i vyhledávám, tak ve skrytu duše jsem stejně samotář. A víte co? Já nevím, jestli mě to štve a nebo ne. Protože jsem ten typ člověka, který se pořád něčím inspiruje, chce být jako ten a ten a vůbec nepřemýšlí (občas ani sám neví), co chce on sám. A pak se tak jednoduše dostanu do sporu toho, jestli bych to neměla dělat spíš tak a tak a jako ten a ten a jeslti náhodou mi něco neschází a nejsem míň šťastná než bych byla, kdybych to dělala tak a tak :o)Ať žije konkrétnost ;o) A víte co? Neuvěřitelně mě to štve, že takto smýšlím a nejsem schopna (snad jednou brzy budu!) si přemýšlet jen o svém životě. Tak strašně moc bych chtěla, abych uměla na všechno hodit bobek a dělat si vše po svém. Kašlat na názory a myšlenky ostatních, protože ty stejně neovlivním. Co já můžu vědět, co si druzí zrovna myslí a co chtějí. Zhola nic. Pokud mi to sami neřeknou, což neřeknou.

Jsem prostě ten typ člověka, kterému to není jedno. Který má v sobě velký podíl empatie a kterýmu záleží na tom, aby si u ostatních vedl dobře. Ale proč to? To opravdu nevím.

Občas (vlastně skoro pořád) mi něco leží hodně dlouho v žaludku a já se dokážu při byť jen nepatrné zmíňce, myšlence, větě, oslovení atp. docela slušně rozhodit. Jsem tak vnitřně mimo, že mi to dá dost práce, abych se dostala opět do normálu. Jak já mám ještě tolik práce před sebou.

Svoji situaci už jsem řešila tolikrát a pořád je to to samé. Ač se chvíli snažím, abych byla víc společenská, abych byla všude, se všemi a abych byla „spokojená“, tak nakonec jsem spokojená úplně jinak. Je mi dobře v tom stavu, kdy jsem sama (dobrovolně), čtu si, sportuju, koukám na seriály, nakupuju. Protože, co si budeme povídat. Když si představíte knihomola, tak ten ke své knížce moc dalších lidí nepotřebuje. Když někdo sportuje, tak buď sportuje ve dvou a nebo opět sám. Hodně lidí je samo. A já ač se to nezdá, tak se tak cítím nejjistěji.

Víte, ono vůbec nejtěžší věcí v životě (co se mého názoru týče) je umět být sám. Sám se sebou. Taky mi to dělá problémy, ale učím se to. A díky tomu, že jsem spíše samotář, spíše introvert, spíše ten, co poslouchá, tak mi to jde líp. Mám ráda společnost. Ovšem společnost lidí, které znám a s kterými mi je dobře a umím se vedle nich chovat bezprostředně. Moc jich není, ale jsou tu. Jsou tu pro mě. Cítím se nestísněne a v jejich přítomnosti se nabiji energií. A protože jsem člověk plachý, tak jiných situací se bojím. Něčeho neznámého, co mi nezaručuje právě ten pocit radosti a klidu. Jsem stresař. Takže všechny tyto jiné, nové situace „vítám“ se stresem. A úplně nejblbější mi na tom příjde to, že se mi to děje, ikdyž se děje opravdu něco pozitivního. Tak moc jsem nervozní.

Jak já mám vždycky radost, když najdu někoho, kdo je na tom podobně jako já. Kdo má podobné názory a ocitá se v podobném chaosu. Čas od času mě přepadne pocit, že jsem na všechno sama. Najednou se ocitnu v takové rádoby uzavřené bublině a nejsem schopná přijmout jinou skutečnost. Mám pocit, že jsem na všechno sama (a to mám kolem sebe spoustu milujících lidí), že nemám přátele (když se všichni sečtou, tak jich je docela dost), že nejsem schopna vymyslet jinou činnost, jinou zábavu (seznam činností by byl dost dlouhý, kdyby na to přišlo). Určitě to znáte. Člověku se tak nějak zúží myšlení a mozek prostě všechno to okolo vymaže a jakoby to nebylo. Jak já rozumím lidem, kteří se ocitají v depresi. Nejsou schopni připustit další, jiné možnosti a varianty. Najednou jakoby neviděli, neslyšeli. Můžete jim vysvětlovat všechno pořád dokola, dávat jim rady, ale pokuď sami nebudou chtít, tak je to úplně k ničemu.

Vím o stavech, které se mi vkrádají do života a dělají tam ten správný guláš. Vím o nich a občas se v nich mám chuť babrat a řešit je. Naštěstí. Připuštění je už první cesta k napravení. Říkám si (s nadějí), že jednou tyto stavy budu schopná řešit s klidem a bez stresů.

A co mi pomáhá? Pokud už se ve mě stav nevyrovnanosti dostaví, tak jediné co pomůže je motivace. Motivace pomocí hudby, cvičení, knihy či dobrého filmu. Potřebuji v tu chvíli vědět, že je něco pozitivního na světě a já se tím nechám unášet. Potřebuju se pro něco nadchnout, o něco se opřít. A potom je to v několika minutách pryč. Jak jednoduché. Člověk si opravdu občas říká, jak ten náš život připomíná grotesku. A my jsme ti komici.

 

Safienka


 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode