JEDEN ŽIVOT, JEDEN SVĚT

Skotsko - na co jsem si vzpomněla aneb sbíráme maliny zřejmě poprvé a naposled

05.02.2014 11:33

Skotsko (2.7.-9.8.2007)

 

Cesta tam

 Tak už si to možná i konečně sedíme v busu společnosti Eurolines z Londýna do Prahy. Rozhodla jsem se tedy, že se pokusím tu naší měsíční expedici na skotskou farmu nějak shrnouti. Nejlépe od začátku:-)

 Někdy v zimě, léta páně 2006, nám byla nabídnuta možnost vyrazit do Skotska na sběr malin. Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli pro maliny, a pro nové zážitky s nimi spojené. Vstupní poplatek, abychom vůbec mohli jet, jsme vyřizovali přes jistého pana Koška. Předání požadované částky /1500,-/ bylo provedeno v Liberci na parkovišti před Delvitou . P.Košek v nás nezanechal moc příjemný první dojem. Nu což, zaplaceno jsme (pevně jsme věřili, že jo)měli, tudíž jsme mohli začít hledat nejlevnější spoj. Zprvu jsme chtěli letět, ale na začátku června tak hezké ceny nebyli. Tak jsme zamířili do společnosti GTS, kde nás jízdenky přišli asi možná nejlevněji. Jelikož jsme neměli přesné info o cíli cesty, tak jsme si cestu krapet natáhli.(Pozn. Zbytečně přes Glasgow).

 Pro upřesnění: Z Prahy,Florence do Londýna jsme vyjížděli v 17h, 2.7.2007. Do Londýna na Victoria station jsme dorazili okolo 11h, anglického času. V 23h jsme vyrazili směr Glasgow, kde jsme měli necelou půlhodinku a poté jsme razili směr Perth.

 Cenově to vyšlo asi takto: Praha-Londýn (i se zpáteční cestou, pro 2 osoby) 4200,-

Londýn-Glasgow (i se zpáteční cestou, pro 2 osoby) 2742,-

Glasgow-Perth (jednosměrná jízdenka, zajištěná od GTS, pro 2 osoby) 789,-

Blairgowrie-Perh (jednosměrná jízdenka, koupená v buse, pro 2 osoby) £5.50

Perth-Glasgow (jednosměrná jízdenka, koupená na nádraží v Perthu, pro 2 os.) £6

 V Londýně jsme měli skoro celý den volný, a tak jsme se rozhodli pro obdivování londýnských památek. Obrovské a celkem i těžké batohy jsme dali do úschovny na Victoria station /£3=batoh/. Menší batohy, kde jsme měli osobní věci a jídlo, jsme si vzali s sebou. Vyrazili jsme směr Buckinghamský palác, kde jsme si každej hodil 1kč do fontánky, samozřejmě pro splnění přání;-). Poté jsme to vzali přes St.James Park, kde jsme si dali relax, pak obdivovali velkého pelikána a dál jsme mířili směr centrum. Cesta byla dlouhá, místy i suchá:o) Počasí v Londýně je velice proměnlivé. Neodpustili jsme si London Eye, živé sochy, obzvláště šikovného Aladina se skleněnými kouličkami. Moje oko spočinulo na upoutávce na výstavu tvorby Salvadora Dalího. Přešli jsme most Milénium a zastihl nás již zmíněný anglický deštík. Zvolili jsme tedy cestu zpět na nádraží. Vzali jsme to přes sámošku, kde jsme se obohatili o nějaké to pití a pečivo. Na nádraží jsme byli o několik hodin dříve. Posilnili jsme se řízky od maminek a krátili si čas tlacháním o všeličem. I anglického bezdomovce jsme zaujali, tak ho musel pan strážník odvést. Tímto mu patří náš dík.

 Hodina odjezdu se pomalu ! blížila. Na nádraží čekalo spousta mladých lidí s krosnami. I tak jsme tak zavtipkovali, zda-li nejedou taky na farmu. I trefa do černého:o) Poznali jsme naši budoucí kamarády dredáče, Radima a Míšu.  Konečně přijel bus, ač méně pohodlný než od GTS. S kratičkou, snad jen záchodovou, přestávkou  jsme přesedli na další bus směr Perth. Něco okolo 2h jízdy. Tam jsme se stali poněkud ztracenými. Nikdo z nás s sebou neměl přesnou adresu, natož mapu. Věřili jsme Koškovi, že Colinovu farmu každej zná. Nu což, z chyb se člověk učí. Zapojili jsme tedy náš šarm a rozprchli jsme se na výzvědy. No, náš šarm asi není tak dokonalý, a nebo ho domorodci nepochytili. Nikdo o Colin´s Grant farm neměl ani potuchy. Tak jsme se nakonec rozhodli, že zkusíme taxi. Zaplatili jsme £20, od kamarádů z Čech jsme si nechali poslat podrobnější adresu a vyrazili na farmu. Ani taxikář neznal tak slavnou farmu a musel telefonovat na ústřednu. Jen jsme zalezli do taxíku, tak začal prudký slejvák. Celou cestu se s námi snažil taxikář bavit, sice jsme té skotštině rozuměli asi jen zpola, ale i my jsme se snažili:o). Kupodivu jsme byli dovezeni na místo. Nejprve na farmu hnedle vedle, ale na té naši už čekal Colin, tak to bylo vpoho. Ten se nás ujal, dal nám karavan, ukázal sociálky a řekl, že za námi pošle supervizita…

 

Pobyt

 Karavan jsme dostali úplně na kraji, u lesíka, pro 4osoby. Trošku nás vyděsilo to, že nešel zamknout, a pak i to, jak byl špinavý, ale jinak jsme z něho měli dobrý dojem, teda aspoň já:o) Po chvíli přišla Lenka-supervizorka, aby nám řekla jak to tam chodí, kdy se chodí do práce atd. Zjistili jsme taky nemilou věc a to, že jsme bez plynu. Tak jsme šli za Colinem, jestli nám dá nový a prý, že mu teď došli, tak ať se stavíme tak za týden. No, představa týdne bez plynu, v docela chladném počasí, byla nehezká. Všichni jsme s sebou měli hafo polívek, těstovin a rychlých večeří, ale chleba jen po skrovnu a suchý salám. Takže první den jsme byli na chlebu z domu a salámu a pak jsme museli do města pro nějaký ten jejich chleba a máslo. Ale zpět. Poklidili jsme v karavanu, vybalili jsme a zalezli do postele.Ta dlouhá cesta nás zmohla. Venku stále pršelo, takže to bylo i příjemné. Druhý den jsme byli srozuměni s tím, že začínáme v 8h, a že si máme vzít s sebou sváču, pití a že půjdeme na jahody. A pro jistotu, že tam máme být radši dřív. Druhý den jsme tedy vstali v 7h, udělali si snídani, a vyrazili do práce. Cestou nás ale zastavila Eva-další supervizorka, že jdeme s ní a až od 9h. Ještě pro upřesnění. Dalšími supervizity byli: Petra, Magda, Karolína, Pepa, David, Aleš a pak nějací ti řidiči. Ale abych se vrátila. Tak jsme zapluli zpět do karavanu a čekali na 9h. Poté jsme se napodruhé vydali na pole. V místě, kde se konal brake nás Eva zapsala a přidělila nám čísla (Verča-bílá 30, já-bílá 31, Pe-Píno-bílej 32). Asi po půlhodince sbírání, kdy jsme obdrželi nezbytné stojany, pikačky a ponetky, jsme byli vyhnáni z pole, začalo pršet. A jelikož to vypadalo, že jen tak nepřestane, tak si od nás těch pár jahod vybrali a poslali nás zpátky do karavanů, že nám příjdou říct, jestli se na pole ještě půjde nebo ne. Nakonec jsme tedy vyrazili napodruhé, a to kolem 16h. Pro změnu jsme na poli nasbírali každý asi 15ponetek a mohli jsme jít zpět, opět kvůli dešti. Další den byl s počasím obdobný jako dny předchozí až na to, že nám naordinovali day off, tudíž jsme proseděli celý den v karavanu. Bylo to šílený, bez plynu, venku neustále pršelo, no děs! Karet a Citadeli jsme už měli plný zuby. Začínala nás obklopovat chmurná nálada, že si tu za ten měsíc nic nevyděláme a že si spíš zkusíme najít nějakou práci ve městě. Další dny se staly o něco lepší. Počasí už se trošku umoudřovalo, ikdyž o moc ne. Jeden celý den jsme strávili na jahodách. Celý den jsme byli v předklonu, před sebou posunovali stojan a vybírali do ponetek krásné jahody a do kýble házeli rabbish, neboli ostatní jahody, které neměly tvar, barvu, vůni či byli plesnivé nebo špinavé, no prostě zbytky. Po práci jsme došli do karavanu a tak akorát dokázali hekat, jak jen nás ty záda bolí. Museli jsme si je namazat Voltarenem. Účinek se dostavil po několika minutách. Záda povolily, ale já jsem je přestala skoro cítít :o)

 .Jednou jsme takhle šli poprvé do města:D. Byla to naše první cesta do neznáma, do Blairgowrie. Hnedle jak jsme vyšli z farmy, tak nám zastavilo jedno auto a vzalo nás do města, přímo k Tescu. Tam jsme nakoupili chleba, nutely a nějaké sušenky a rozhodli se, že se vydáme na cestu zpět, pěšky. Ale jelikož tam jsme se svezli autem, tak naše představa, kudy tak asi máme jít, byla různorodá. Jeden tvrdil to a druhý ono. No, nějak jsme se rozhodnout museli a tak jsme se někam vydali, doufaje, že jdeme správně. Tak trochu jsme se zamotali do městských uliček. Narazili jsme na nějakého postaršího pána, kterého jsme se zeptali, kde bychom mohli najít hlavní ulici. Navedl nás tedy na jednu…Zdála  se opravdu dlouhá, ale což…vydali jsme se po ní. Na ní jsme narazili na dalšího pána se psem, tak jsme se radši ještě přeptali, jestli jdeme správně. Ten nám řekl, že musíme zahnout doprava, ale že je to ještě daleko. Nu, což…Nejsme přeci lenoši, a tak jsme se tam vydali. Jenže cesta neměla konce…Už jsme šli fakt po tý nejhlavnější, ale odbočka nikde. Tak jsme se rozhodli, že zkusíme stopa, ale nikdo nezastavoval. Už jsme byli opravdu unavení, ještě k tomu začalo drobně mrholit. Šli jsme za sebou skoro jako tři čuníci :o) Tak jsem se rozhodla, že při nejbližším stavení se půjdu zeptat na cestu. Sebrala jsem veškerou svoji odvahu a s Verčou po boku jsme zazvonili u jedněch dveří. I otevřela nám taková sympatická stařenka. Tak jsme na ní začaly, že jsme se ztratili a že bychom se potřebovali dostat na farmu. Zavolali jsme Pe-Pína, který se s náma neodvážil, ale měl v mobilu přesnou adresu. No, jenže babička byla chudák poloslepá, tak si došla pro brýle a dokonce si na nás zavolala i manžela. Vylezl další sympatický človíček, pro změnu dědeček v holínkách. A ten se rozhodl, že nás na naši farmu zaveze autem. To nám udělal obrovskou radost! Tak jsme se nakonec tedy na farmu úspěšně dostali, sice trošku znavený, ale byli jsme tam:o) No, jinak se naše dny staly dosti stereotypní. Akorát ve sběru se to trošku lišilo. Prvních pár dní jsme sbírali jahody. Pak jsme přešli na klovy, což byly takový maliny jakou jsou tady u nás v Čechách. S trny a docela malý. Na těch jsme strávili někdy i 10h. A pak když uzrály tulamíny, tak jsme přešli na ně. To jsou o trošku větší maliny, keře bez trnů a rostly převážně v tunelech. No a pak se to ještě střídalo s oktáviemi, které byly mnohem větší a takový kulatější a dobře se trhaly. Akorát teda chuť neměly skoro žádnou. A pak nakonec amply, na kterých jsme byli jen párkrát. Jinak jsme chodili převážně dole na pole, což bylo asi 5-8min cesty z karavanu. Pak se chodili nahoru na Jones field, což bylo asi taky přibližně 5-8min, ale přesně na opačnou stranu. A taky se jezdilo na starý a nový Palace Road, asi tak 10min jízdy autem. Jezdili jsme tam asi 12místným vanem. Většinou nás tam vezl Zdeněk, a nebo James, což byl náš šéfík. Docela vtipnej chlapík. Jeho nejoblíbenějším výrazem bylo „fuck“. Všechny věci, všichni pickeři i nonpickeři byli fuck :o) Když přijeli naši – tudíž Micko, Žany a Dušan, tak měli v karavanu napsáno, že Jim je ten největší fucker..No a i z toho co jsme jim navykládali, tak to vypadalo, že Jim tam je ta největší svině.

  Jak už jsem výše zmínila, po týdnu přijeli ostatní členové expedice. Micko s Žandou se ubytovali v jiném karavanu a Dušan se přistěhoval k nám. Naši kamarádi měli spoustu dobrých nápadů, které nás nenapadly. Například, Micko přivezl vysílačky, což nám usnadňovalo komunikaci z karavanu do karavanu a v některých chvílích i na poli, či ve městě. Další vychytávkou byl cestovatelský deník, který založil Dušan. Zapisovali jsme poctivě každý den, každý se tam snažil připsat něco ze svých zážitků. Ostatně doufám, že budu mít tu možnost sem deník také přidat. Takže asi nemá moc velký význam sem z tohoto období, kdy byl k dispozici deník něco připisovat. Zmíním se jen o chvílích, kdy jsme s deníkem nebyli v kontaktu a nemohli jsme do něj své dojmy a rozmary zapsat :-)

 Všechny dny byly skoro stejné. Každý den ráno v 7 budíček, kterému tedy obvykle předcházel chaotický běh ptáků na střeše karavanu, tudíž jsme byli vzhůru mnohem dříve. Pánům zvonil budík asi tak po 5minutových intervalech, takže se hrabali z postele asi půl hodiny:D. No, ale skoro vždy se nám povedlo to, že jsme se sešli v 7:30 u snídaně:-) Musím říct, že se mužská část karavanu neměla vůbec špatně. Měli přichystaný čajík, z večera namazanou svačinu, která se teda skoro vždy skládala z dvou dvouchlebů mazaných máslem, nutelou, marmeládou, salámem či sýrem. Dále pak přichystané věci na snídani. Od půl osmé jsme netrpělivě čekali na nějakou supervizorku, která nám měla přijít říct kam a odkolika se půjde. Povětšinou přicházela Lenka, nebo Magda. Musím zde také zmínit, že velikou náklonnost měla Magda k našemu Dušanovi. Nezapomenutelnému Pink [dvanáště]. Ostatně podle toho co jsem slyšela, tak naši dva kamarádi Dušan a Micko, alias Karel a Karel, byli na poli už dosti známí. Nevím tedy zda-li svými jmény, přičemž si všichni mysleli, že to jsou opravdoví Karlové (jenom my víme, že se jedná o Karly z filmu Účastníci zájezdu), či zda-li to bylo kvůli těm vysílačkám , či jejich umu pickání a nebo tou podobou Dušana v Harryho. Nebo zda-li to byl nějaký vyšší smysl. To netušíme, pravdu jsme se nedozvěděli. Ovšem musím ještě konstatovat, že pravdy tam byly velice pochybné. Velice dobře se mísily s nepravdou a s tím kdo co řekl, myslel, chtěl a nebo prostě jen někde slyšel, ale nikdo vlastně ani nevyslovil :o) Takže tam docela panovaly takové fámy jako, že nám bude na víkend dán day off, nebo že sezóna teprve začne, že přestane pršet, že se všechno dozvíme, Jim čeká dítě, končí se až doděláme tyhle řádky, no prostě šílených informací se člověk dozvěděl. A samozřejmě, že si vybíral jen ty, co chtěl slyšet. A ty pravdy, jako že až se dodělá tohle, jde se ještě na 14 řádků (další lež, bylo jich tam 28) a pak pomoci dozadu ostatním. To jsme vlastně ani slyšet nechtěli, tak jsme si to radši ani nepřipouštěli a spíš napínali uši, kde kdo co řekl, kdo s kým, jak a proč atd.

 Náš pobyt na farmě měl ale i jiné stránky, než práci na poli. Když už jsme tedy přišli, po konečném vystání fronty, které tedy byli asi tak na půl a více hodiny, do karavanu, tak jsme svlékli veškerý svůj pracovní oděv, který byl skoro pořád celý od bláta. Převlékli jsme se do „domácího“ přičemž teda k popukání moc také nebylo.V karavanu, asi dáno i tím, že jsme ho měli úplně nakraji a u lesíka, kam sluníčko skoro vůbec nesvítilo, bylo neustálé vlhko. Ukuchtili jsme si  něco k snědku. Když už nám teda konečně po týdnu (museli jsme si říct, páč na nás zapomněli) dali ten plyn, tak jsme se mohli začít zbavovat našich polévek, rychlých večeří a dalších surovin, které byli nutné dělat nad plamínkem. Hezky jsme se nadlábli hlavního chodu, pak si dali kafíčko či čajík, pojedli anglické sušenky v kombinaci s oříšky, musli a rozinkami a bylo nám fajn :o) Zbylý čas (mno, moc ho nebylo, ale budiž) jsme zabíjeli, někdo čtením Harryho (záhadným způsobem se nám do karavanu dostali 2 naprosto stejné knížky:o), někdo čtením Automatizací, někdo luštěním křížovek, zakódovaných obrázků či sudoku. Tuto všechnu činnost jsme také kombinovali s hrami karet, tedy převážně amerických žolíků a poté i hrou Citadela, tady se musím přiznat…že fakt netuším z jakých důvodů, ale neustále jsem vyhrávala, asi štěstí či co:o) Dále jsme také podnikali výlety. Krom toho, že jsme skoro každý den jezdili do Tesca pro chleba a nutelu :o), tak jsme se ze začátku, kdy přijeli ostatní, vydali do Dundee. Stopovali jsme po dvojicích (Já-Pe-Píno, Verča-Dušan, Žany-Micko). Nakonec jsme se tam bez větších problému (až teda na Micka s Žandou, kteří stačili zažít i horskou turistiku:o), dostali. Pomocí vysílaček jsme se šťastně shledali v centru města. Našli jsme knihovnu s internetem a pobrouzdali se městem. Jelikož jsme byli teprve na začátku pobytu, tak penězi jsme moc neoplývali, tudíž jsme ani neutráceli. Stopem jsme se navrátili zpátky na farmu. Dundee mě na tolik nezaujal. Je to spíš takové nákupní město, kde je spousta obchodů a slev, spousta ruchu a nic moc k vidění. Dalším takovým větším výletem byl výlet do Perthu. Ten jsme si udělali jen s Pe-Pínem v den, kdy jsem měla narozeniny. Dali jsme si day off, a tak jsme na to měli celý den:-) A pěkně jsme si ho užili. Sluníčko nám svítilo, tak se šlo hnedka lepši. V Perthu jsme zalezli opět na internet, vyřídili tam poštu a pokochali jsme se zprávami z domova. Prošli jsme si trošku město, které nám bylo mnohem sympatičtější než Dundee. Perth je původní hlavní město Skotska, jen tak pro upozornění. Je to takové menší, historické město. Den před odjezdem jsme se do něho podívali napodruhé, tentokrát s Verčou.

 Ale ještě abych se vrátila. Kromě mých 21.narozenin, které jsme strávili v Perthu a s večerní gratulací od kamarádů, kteří mi natrhali obrovskou květinu a obdarovali mě vínem, tak jsme slavili také Mickovi 23.narozeniny, které měl 3 dny přede mnou. Uchystali jsme mu, sušenko-karamelový dort a do něho jsme mu zapíchali svíčky v podobě písmenek HAPPY BIRTHDAY. Podle reakcí to bylo velké překvapení. Nechyběly ani slzičky dojetí…mno..to asi kecám :o) Oboje narozeniny jsme si pěkně užili, myslím, že se povedly. Ostatně mně udělaly velikou radost.

 Náš pobyt byl také zpestřen dvěma kulturníma akcema. Oboje se jedná o skotské tance. Na první akci jsme byli pozváni spolkem důchodců, do církevního sálu v Blairgowrie. Tam nás odvezl mladý Steve (Colinův syn), později kluci zjistili, že mu je teprve 13 let, což nás docela překvapilo. Celkově působil starším dojmem. Jinak vše bylo zadarmo. Naučili jsme se nové skotské tance, a dokonce pro nás měli připravené i pohoštění v podobě obležených sendvičů, pití a napečených sladkostí. Druhou akci spojenou se skotskými tanci pořádal Colin. Vybírala se £1.50 a pití a jídlo si měl každý přinést sám. Na místo určení jsme byli dovezeni doubledeckerem. Konalo se to opět v církevní hale,ale v jiném městě. Hala byla asi tak 3x menší než ta minulá, takže tam bylo mnohem méně místa. Celkově tam dost lidí postávalo a na parketu nebylo k hnutí. Ale později to prořídlo, takže to bylo o trochu lepší. Jinak tedy nechyběli pánové v kiltech, z kterých nás nejvíc zaujal James…sprostý James:o)A k poslechu nám hrála živá kapela.

 Více informací ohledně skotských tanců a podrobnějších detailech pobytu se najde určitě v cestovatelském deníku:-) A teď ještě něco málo o cestě domů.

 

Cesta domů

 Cesta domů byla už dosti vytoužená. Dokonce jsme i odpočítávali dny, kdy tam ještě budeme, jak dlouho budeme pracovat. Výplatu jsme si neustále nechávali u Colina.V každý výplatní den-čtvrtek, nám dali pouze prázdnou obálku s papírkem, kde bylo, kolik jsme si každý den vydělali. Až potom ke konci jsme se domluvili s Judy (Colinova manželka, která měla na starosti výplaty a kdoví co ještě :o), a ta nám den před odjezdem vydala všechny peníze, které jsme u nich měli uložené. Poslední týden jsme na to teda fakt už kašlali, už nás práce vůbec nebavila (teda ne že by nás jindy bavila:o), ale tak celkově už jsme měli před sebou vidinu konce pobytu, cesty domů a hlavně už jsme měli asi takovou nějakou představu kolik si nakonec vyděláme. Myslím, že na to jaká byla mizerná sezóna (říkalo se, že taková nebyla od roku 2002…ehm…ale kdo to říkal:o), tak jsme si vydělali celkem hezkou částku:-) Pracovní den se stával čím dál kratším. Končili jsme obvykle okolo 14-15h. Takže pak jsme mohli krásně relaxovat, debatovat, smát se a vymýšlet různé skopičiny. Bohužel se některým z nás nevyhnula ani nuda, takže naše touha být už doma se stávala větší a větší. My tři, bílé barvy, jsme měli naplánovaný odjezd na 7.8.2007 z farmy, 8.8.2007 z Londýna. Ostatní odjížděli déle o několik dní. Přičemž si na víkend půjčili auto a rozhodli se prozkoumat krásu severu.

 Nastal den O, den odjezdu. Měli jsme domluvené s Colinem, že nás okolo 13:30 odveze vanem do Blairgowrie, odkaď jsme jeli autobusem do Perthu. Ráno jsme si pobalili, poklidili, naobědvali (z posledních zásob, kupodivu nám vydrželi až do konce) a napsali pár vzkazíků pro Dušana, který byl na poli. Kupodivu se nám všechny věci (moje a Pepínovy) vešly pouze do 4 zavazadel. Což byl úspěch, neboť když jsme na farmu přijížděli, tak jsme jich měli 5:o) Bylo to asi tím, že jsme zpátky nevezli jídlo a hlavně já jsem tam nechala pracovní boty i kalhoty. V slibovanou hodinu nás zavezl David (Colinovi se asi nechtělo:o) do Blairu, kde nás vyložil nedaleko Tesca. Všichni jsme se zaúkolovali. Já jsem běžela do Tesca pro chleba a tesco krém na cestu, Verča šla do banky vyměnit skotské bankovky za anglické a Pepíček hlídal batohy. Cesta do Perthu proběhla bez problémů. Z Perthu nám bus jel kolem 16h, tak jsme měli ještě asi hodinu čas. Verča čekala v čekárně s batohy a já s Pepínem jsme se vydali do města. Chtěli jsme si udělat ještě malou radost. Už jako „znalci Perthu“ jsme si to mířili do outdoorového obchodu, kde jsme si koupili něco pro sebe (já ledvinku, a Pe-Píno spacák). Vše jsme v pohodě stihli. Cesta z Perthu do Glasgow proběhla opět bez problémů. Akorát v Glasgow jsme to trošku nevypočítali a měli jsme tam šíleně moc volného času (19-22:30). Tak jsme se navečeřeli a snažili si tu dlouhou chvíli co nejlépe ukrátit. Četba, luštění a poslech hudby to jistil. Ikdyž i to nás postupně začínalo nudit. Vysněná hodina odjezdu se pomalu ! blížila. Ještě nezbytná večerní hygiena a konečně autobus. Do Londýna jsme se dostali okolo 7h ranní. Všude bylo ještě zavřeno, tak jsme chvilku čekali na nádraží. Po snídani a potom co jsme si dali batohy do úschovny, jsme vyrazili do města na nákupy. Byli jsme už tak silně unaveni a postihnuti nachlazením, že jsme se museli na chvíli usadit na kafe v Mekáči. Prolezli jsme některé obchodní domy, dokonce jsme se byli podívat i v Hamley´s, v domě hraček. Shodli jsme se na tom, že bychom tam vydrželi skoro celý den, než bychom to všechno stihli projít a prohlídnout si to. Při zpáteční cestě na nádraží jsme si dali oběd (naši obvyklou svačinu:o) v St. James Parku. Bylo to příjemné se nachvíli posadit na trávu. S časem a příchodem na nádraží jsme to maličko nedomysleli, neboť už tam byla veliká fronta na odbavení. Ale nakonec jsme vše zvládli v pohodě. A konečně cesta domů. V 14h odjezd z Londýna. I dočkali jsme se:o) Do Prahy na Florenc jsme přijeli okolo 10:30. Šťastně jsme informovali své rodinky (nebo oni nás??:o), že mají své ratolesti v pořádku v republice. Verča nás opustila hnedle na začátku, šla hledat nejlepší spoj domů. My s Pe-Pínem jsme se ještě stavili na teplé jídlo v Mekáči a poté jsme šli najít moje nástupiště k odjezdu do Nováče. Domů jsem se dostala okolo 15h. Konečně sucho, teplo (snad i vedro) a české jídlo ! :o)

 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode