Svatba - 11.8.2012

Tak, jak jsem zvládla přijímací zkoušky na střední, maturitu a státnice, tak se mi podařilo zvládnout i svatbu. Naštěstí s mnohem méně zničenými stresovými buňkami než při takových státnicích.

 První kroužek, zásnubní, jsem dostala na tom snad nejromantičtějším místě, co může být (ikdyž určitě by jich bylo v možnostech spoustu, tak já jsem spokojená). Zmíněné místo bylo na Eiffelově věži v Paříži. Ač mi v tehdejší době přítel tvrdil, že to byl strašný okamžik, tak já si to užila. Ihned jsem ho zařadila do těch víc příjemných vzpomínek a stala jsem se šťastnou snoubenkou. Musím se smát, neboť oslovení „snoubenka či snoubenec“ jsme použili opravdu jen párkrát. Snad jen v těch nejkritičtějších okamžicích, kdy nám naše choré mozky neumožnily vypustit cokoliv jiného. Takže jsme byli po téměř celý rok stále přítelem a přítelkyní. Určitě by se dalo hodně dlouhou dobu polemizovat, co pro koho vlastně to otitulování přítel či přítelkyně znamená, ale to nechám na jindy.

Poté, co jsme veškeré příbuzenstvo a kamarády seznámili s tímto „novým překvapením“, jsme se pomalým, spíše šnečím krokem odhodlávali k přípravám. Říká se nebo jsem to alespoň kdesi četla, že by měla svatba proběhnout do roku od zasnoubení, takže i my jsme byli poctiví občané, vzali jsme kalendář do ruky a jali se vybrat termín. V té době mi měl přítel odjet na půl roku do Německa, takže jsme byli tlačeni časem a možnostmi, ale nakonec se vydařilo vybrat pro nás osudné datum – 11.8.2012. Pozn.: Ve finále se do Německa ani nejelo.

 Vzali jsme si do ruky chytrou knihu (konkrétně Deníček pro nevěstu, který jsem našla pod stromečkem o loňských Vánocích) a zjišťovali kdy, co a jak musíme zařizovat. Abych přiznala barvu, tak jsem tento deníček použila jen párkrát, a to právě pro tuto jeho organizační schopnost, kdy mi dával jasně najevo, kolik měsíců dopředu musím zajišťovat šaty, dorty, oznámení, koláčky a další nezbytnosti. Ale jinak je to opravdu moc šikovná věcička, určitě vhodná pro ty, co rádi všechno zapisují a dělají si všemožné poznámky tam a tam. Pro mou vrozenou lenivost jsem těsně před svatbou neměla jen jeden pilně vyplněný deníček, ale měla jsem po ruce stoh papírů, kde bylo všechno napsané na přeskáčku. Zřejmě to mělo také úspěch, neboť jsme vše, snad dobře, zvládli. Ale to bych předbíhala.

Jak se blížil náš den D, tak byli všichni kolem nás „mírně“ nervózní. Asi nejvíc jsem stupnici nervozity zaznamenala u rodičů, kterým bylo zpočátku navrženo, aby se stali pouhými hosty a vše ostatní nechali na nás. To by ale nebyli rodiče, aby to dokázali vydržet. Každopádně jsem jim za jejich pomoc vděčná. Za neocenitelnou pomocnou ruku, kterou do toho přes naše občasné neshody vložily. Pevně jsem věřila, že všichni vědí co mají dělat, kde mají být, co mají říkat a kam mají přijít.

Necelý rok jsme měli na přípravy a musím uznat, že je to velice příjemná doba. Stres nás, hlavní dva účastníky, postihl snad jen těsně před obřadem, a to se nám ho podařilo zahnat smíchem.

Ale abych tak nějak více přiblížila samotný den od rána raníčka, kdy panna vstala. Aneb co se dělo v hlavě nevěsty v ten její osudový den, který ji změnil nejen příjmení.

Zhruba v šest hodin ráno jsem se polibkem rozloučila se snoubencem (sakriš, je to divné to i napsat :o). Jestli se divíte, že jsme byli spolu, tak se nedivte. Oba máme své domovy zhruba 150km vzdálené, tak jistě chápete, že v rámci šetření jakéhokoliv času a stresu to bylo nezbytné. Ale zpět. Takže jsem se rozloučila a šla opět spát. Tak nějak příjemně jsem se vzbudila asi hodinu poté a rozhodla jsem se, že už jsem dostatečně vyspalá. Pustila jsem do své přítomnosti kočku a šla jsem si uvařit kafíčko. S ním jsem se usadila na gauči, zabalila se do deky (ikdyž bylo léto, tak venku lilo a byla vcelku zima), vzala jsem do ruky knihu (ano, i v tento den;o) a nějaký ten čas jsem si ještě četla. Poté jsem si udělala lehčí snídani a šla si napustit vanu (s příslibem náročného dne jsem si do ní nalila pěnu). Jen co se ze mě stal „nový člověk“, tak jsem vítala kadeřnici. Přijela o hodinu dřív, což mě překvapilo, ale kupodivu vše vyšlo přesně na minutu (záhada ztraceného času). Hned poté se mi do bytu začali trousit hosté. Dveře se u nás netrhly. Jak jsem si ráno pěkně hovila, tak od této doby jsem po bytě lítala jak na koštěti. Jen co mě nalíčili, uvítala jsem fotografa, udělala čaj a kávu hostům, tak mi přijela kosmetička. Vše bylo najedou jako na běžícím pásu, takže jsem chlebíček pojídala v běhu. Když už bylo vše důležité hotové, tak jsem se šla za pomoci maminky soukat do šatů. A vešla jsem se! Jaká to radost J Najednou byl ze mě někdo jiný. Dáma v bílém, krásně načesaná, namalovaná a malilinkato nervózní, jestli má vše. Auto bylo před domem, takže jsme mohli odcházet. Ještě nezbytné čůrání, které nebylo nikterak jednoduché. Přeci jen bohatá sukně a spodnička byl hodný kus materiálu a najít pod tím to své, no náročné to bylo:o) ale zvládlo se to. Omlouvám se, že Vám zde popisuji takovéto podrobnosti, ale pro mě to byl opravdu zážitek :D Skoro už jsem byla ze dveří venku, ale najednou mi došlo, že vlastně nemám punčochy a podvazek. Takže zpět. Chumel hostů u dveří netrpělivě postával, takže když už jsem seděla v autě, tak si zřejmě oddychl.

Nasedla jsem..spíše jsem se nasoukala do krásného bílého superbu – limuzíny, ke kterému byla přilepena ozdoba ze žlutých růží. Moje květina, taktéž žluté růžičky, byla připravena na sedadle. Mohlo se vyrazit.

S úspěchem jsme dojeli k hasičárně (zprvu to vypadalo, že jedeme poslední a máme děsný fofr), ale jak se zdálo, tak realita byla jiná. U hasičárny jsme stáli, já seděla, snad dalších 15 minut a čekali jsme. Za trest. Ale konečně se mohlo vyrazit. Hasičská Tatra se odrazila od chodníku a vyjela jako první vozidlo v dlouhé koloně nazdobených aut.

 Cesta nebyla moc troubící, ač bych ráda troubila jako o život. Bohužel pro vzadu sedící tato možnost ještě není uzpůsobena, takže jsem jen vykřikovala: „Teď zatrub. Proč netroubíš?“. Každopádně musím uznat, že po dálnici, po které jsme kus jeli, to asi nemělo takový význam jako jinde. Maličko nám do toho pršelo, ale jen co jsme dojeli na Valdštejn, kde byl obřad, tak pršet přestalo. Ovšem než jsme dojeli na místo, tak jsme byli nuceni opět stát na parkovišti dole pod Valdštejnem, neboť svatba před námi nebyla ještě odjeta. Opravdu jsem netušila, že takového času prosedím zrovna v autě. A ještě jsem ani nemohla vystoupit a protáhnout se. Takže jsem se vzadu těsnala spolu se šaty a snažila se překonat svou netrpělivost. Ale bylo vyslyšeno mé přání a brzy jsme se opět rozjeli. Maličko nám sice ulítla kytice, ale byla zase úspěšně nalepena a dojela i s celou posádkou vpořádku.

Divné, ale na Valdštejně v tu chvíli bylo nějak moc turistů. Svědek ženicha, který řídil auto zastavil na takovém mírném kopečku, takže když jsem se odhodlala vylézt z auta, tak se mi podpatek propadl do země. V tom jsem měla maličké zmatky se šaty, ale nakonec vše dobře dopadlo. Tatínek mě popadl a hrdě si mě vedl směrem k hradu. Bohužel jsem zjistila, že se mi vyvléká střevíček, takže jsme asi třikrát zastavovali a rovnali. Vypadalo to vcelku vtipně, když se mi neustále tatínek klaněl – až k zemi – ale nedalo se dělat nic jiného. Mé původní přání, aby mě všichni viděli až v kapličce, se bohužel nevydařilo, neboť jen co jsem vylezla z auta, tak všichni zírali, a to jsme byli teprve na mostě. Dle toho, co jsem se později dozvěděla, dostal můj drahý klíč od hradu a musel otevřít vrata. Stal se tak pánem hradu. To trvalo nějakou dobu, takže opět čekání. Na tvář jsem nasadila úsměv, a rozhazovala jsem ho pro jistotu všude kolem. Jen ta malá Plášilová se na mě celou dobu mračila. Konečně jsme se dostali skrze dveře a postupně se šinuly ke kapličce, kde už zněla první píseň od našeho kamaráda houslisty. Svatebčané vytvořili uličku a najednou, ač jsem to ani tak rychle nečekala, jsme šli uličkou a můj drahý tatínek se mě skrze fous ptal, jestli má vše na svém místě (mysle kytičku v klopě, vlasy, brýle atd.). Přišlo mi to veselé, najednou se vše seběhlo podivně rychle. Kolovala jsem z ruky do ruky a ani jsem se nenadála a stála jsem vedle své polovičky, která na mě čekala úplně vpředu. Najednou to bylo, najednou jsem tam stála, hudba hrála, svatebčané už seděli v lavicích.

Kdyžtak na tu chvíli vzpomínám, tak to byl zvláštní pocit. Jako kdybych tam byla a zároveň nebyla. Tiskla jsem se ke svému budoucímu muži a byla jsem šťastná. Po poslechu řeči oddávající, poté co se kapličkou rozeznělo naše jasné „ANO“, po výměně prstýnků (opravdu mi to dalo práci ho tam dostat:o) a po polibku jsme byli svoji. Najednou před námi stálo x gratulujících, kteří nám poklepávali rukou a olíbávali nás. „Už i vy! Tak si to pěkně užijte! Gratulujeme! Hodně štěstí!“

 A už tu byla zase ulička, kterou jsem nyní procházela s někým jiným, než jsem vcházela. Úlohy se vyměnily a my jsme kráčeli vstříc novému společnému životu. I když je to klišé, tak je to hezké.

Abychom to neměli tak jednoduché, tak pro nás byly připraveny překážky. První z nich bylo uvázání koule na nohu ženicha. Můj muž vytáhl zkušeně z boty utajovanou pilku a dal mi ji do rukou. Výborný nápad! Ikdyž byla pilka tupá, tak jsme sklidili potlesk. Teda myslím :o) Jelikož to s pilkou nevyšlo, tak jsme se pustili do vyjednávání. Flaška, dvě, tři, čtyři za klíč? Ani náhodou! Dostali jsme novou pilu, ale bohužel, ač jsem se snažila, tak ani ta nebyla to pravé ořechové. Ani za svíčkovou či příslib moučníků klíč nedali. Tak nám byla nabídnuta poslední možnost, a to v podobě hasičáků a postavených flašek v dáli. Já jako nevěsta jsem dostala hadici do ruky, ženich se jal pumpovat a údajně jsme měli jakýmsi kouzlem sfouknout ty přimontované flašky dolů. Opravdu jsem se snažila! I kolempozorující jsem do toho namočila, ale úspěch žádný. A teď mám maličké okno. Neboť buď jsme tu druhou pilu dostali předtím a nebo teď, každopádně, abych to shrnula, tak flašky nebyly žádné, pilka taky ne, ale klíček jsme v ruce drželi. Hurá! Vysvobozeni. Pro potěchu všech, kterým jsme dali volnost a svobodu, jsme se odkráčeli fotit. Bohužel to nebylo tak růžové, jak jsme se těšili. Všude byli turisté, kteří jako na potvoru chtěli chodit sem a tam a pořád kolem nás, takže byl zázrak, když jsme ukořistili most jen pro sebe. Pak jsme si přivlastnili chvilku s Tatrou, stromem, romantickou cestičkou a mohli jsme po hodině focení (náročného) odjet na hostinu. Myslím, že všichni byli promrzlí na kost a těšili se také. A to ještě nevěděli (alespoň někteří), že hostina se bude konat na terase, která je venku. Eh…zlomyslnost? Kdepak. Opravdu jsme čekali pěkné počasí. To sice bylo, ale teplota kolem 10 stupňů nic moc. Krátké šatičky a rukávky jsem nezáviděla. V tu chvíli jsem byla neskonale vděčná za svoje bohaté šaty, které mě dodávaly alespoň trochu tepla. Úspěšně jsme všichni dorazili na nedalekou Vyskeř. Majiteli jsme byli přivítání jak se patří i s přípitkem a rozbitým talířem. Ač nám byl několikrát rozdupán, tak jsme ho dali společnými silami opět dohromady(na lopatku). Kráčeli jsme na terasu, která byla úchvatně připravena. Opravdu jsem na sebe byla hrdá za výběr žluté barvy. Sluníčko zářilo, takže vlastně zářilo skoro všechno. Po přípitku a proslovu tatínka nevěsty, jsme se mohli pustit do šunkové rolky se šlehačkou a křenem, knedlíčkové polévky a svíčkové. Taktak jsem to do sebe narvala, ač to bylo výborné, tak to po tom celodenním půstu byla pěkní fuška. Kapela už byla téměř připravena. Maličko nás zaskočila paní zpěvačka v leopardím oblečku, ale ten jí byl nakonec prominut, neboť zpívala opravdu dobře. Jako správní pořadatelé jsme se po okouknutí rautu zdejchli na další focení, které myslím stálo za to. Všichni už sice prahli po kávě a dortu, ale podléhali přáním nevěsty a ženicha, takže museli tu chvilku vydržet. Při krájení dortu jsme opravdu nakrájeli jen to, co jsme měli. Přiznávám, že těch 12kg bylo dost, ale stálo to za to. Dort chutnal všem a dokonce si byl myslím i někdo přidat. Po dalším nažuchnutí se mohlo začít tancovat. Kapela měla připravené nástroje a po několika písních na úvod nám zahrála první novomanželskou píseň. Chtěli jsme waltz, ale nakonec z toho byl valčík ještě limitovaný kroužkem hostů. Po vystřídání všech se všema (no, reálně to tak nebylo, ale já jako nevěsta jsem se snažila provést téměř všechny hosty mužského pohlaví – asi to mělo být naopak, ale to je fuk:o)). Ženich to měl maličko náročnější, neboť pořád někde poletoval a údajně něco zařizoval, takže vlastně můžu být ráda, že si zatančil alespoň se mnou :o)Jakmile se začalo tancovat, tak jsem se začala zahřívat. Opravdu to tak působilo, nebyl v tom žádný alkohol, který jsem v sobě neměla. Po svíčkové ovšem šaty začaly být maličko těsné, takže jsem se odskočila převléknout do pohodlnějšího. A následně se pouze a jen hýřilo. O zábavu bylo taktéž postaráno. Jako první jsem byla oslepena já. Měla jsem si poznat ženicha dle břicha. První kolečko jsem to ohmatala, a podruhé už jsem si ho našla, naštěstí správně! Radost! Po nějaké době byl oslepen ženich a měl si poznat nevěstu dle kotníku. Musím uznat, že to byl opravdu těžký úkol, ale nakonec i on si mě poznal. Šikula!

Pití teklo proudem, jídla bylo dostatek (všichni přejedeni od svíčkové snad až do půlnoci trávili) a tančilo se o sto šest. Hlavně teda moji rodiče, na které jsem nestačila zírat. Tatík byl neustále v jednom kole a dokonce i bratříček, který se svatby obával ze dvou důvodů. První byl tanec s nevěstou a druhý byl proslov. A na ten nikdy nezapomenu. „Když jsi byla malá, tak jsmě pěkně sr … a teď už jsi velká a je to lepší :D Bůh Vám žehnej“…. Konec! :D A pak že se bojí mluvit na veřejnosti před cizími lidmi…teda skoro, přeci jen už jsme skoro jedna velká rodina.

Nakonec dopadla i ta tombola. Ujal se jí manžel kamarádky a musím ho pochválit, jak mu to pěkně šlo! Snad měli hosté z darů nedarů radost. Půlnoční házení květinou jsem také stihla absolvovat. Dokonce jsem kytici hodila do té správné náruče, která se na svoji svatbu těší jako ještě nikdo. Tak snad se i dočká. Ani bych se nedivila, kdyby se na to vsázelo :o)

Kolem půl třetí ráno jsem se vydala hledat muže, který byl v opojení Tatranského čaje a s kterým jsem měla absolvovat neznámou cestu po tmě bez baterky do apartmánu, který pro nás byl připraven nedaleko. Musím uznat, že to byl opravdu zážitek. Nepropadla jsem chaosu, že jsem vůbec nevěděla, na jakéto stojíme zahradě a kudy se tam dostaneme. A skoro jako Jeníček s Mařenkou jsme uviděli světýlko, které bylo útěchou. Ikdyž mezi námi a světýlkem byla velká zeď a cizí zahrada, tak jsme vše zvládli na jedničku a konečně jsme se ocitli ve svém pokojíčku. A následovala svatební noc, kterou si opravdu nechám pro sebe. Ti co mají za sebou nějakou tu svoji svatbu, tak asi ví, ostatní si mohou domyslet :o)

Probudili jsme se do nového dne, nového rána, které nás vítalo sluníčkem a jasnou oblohou. Začátek něčeho nového – jistě krásného.

Poděkování patří:

Svatebnímu salonu Renáta v Jaroměři, z kterého jsme měli vypůjčené šaty pro nevěstu a oblek pro ženicha.

Kadeřnici Ivetě Hozákové z Liberce, která mi na hlavě vykouzlila moc hezký účes :-)

Kosmetičce Markétě Lhotákové z Liberce, která mi na ten můj obličej namalovala něco jiného, neokoukaného:-)

Fotografovi Martinu Koubkovi, který nám byl neustále v patách a vykouzlil vzpomínky.

Personálu Penzionu a Restaurace na Vyskeři, kteří nám udělali velice příjemné prostředí pro svatební hostinu a následný raut + umožili ubytování svatebním hostům.

Cukrářce Markétě Krajčovičové - Misscake, která nám vytvořila ten nejkrásnější svatební dort, který nejen vypadal skvěle, ale i tak chutnal!

Květinářství D&M v Turnově, kteří nám vytvořili veškerou květinovou výzdobu.

A určitě ještě spoustu díků patří všem, kteří pomáhali ať už jakýmkoliv způsobem! A taky těm, na které jsem jistojistě zapomněla :-)