Trochu jiné přátelství

Už několikrát se mi stalo, že mi do života vstoupil člověk provázen silným až emotivním zážitkem a nejednou byl zase pryč. Pamatuji si to nejsilněji asi z dob studií na střední. Kolem jedné holčiny jsem chodila nějaký 4 roky, aniž bych si ji všimla a nejednou tu byla a strašně moc jsme si rozuměly. Nechápala jsem, jaktože jsme se pořád tak míjely a ani jednou na sebe nenarazily či se nedaly do řeči. Zjistily jsme, že máme podobné zájmy a chceme jít na stejnou školu. Ono vlastně díky ní jsem se dostala do Liberce. Mám pocit, že mi zanechala určitou zprávu, která mi v hlavě udělala cvak. Abych byla konkrétní, tak do té doby jsem svoji rodinu moc nevnímala, míjela jsem ji a moc jsem to neprožívala. Díky této dívce jsem ale pochopila, neboť ona to doma měla jinak, že rodina je něco víc než pár lidí okolo mne. Zčista jasna byl ale zlom a ona slečna mě úplně odepsala. Bylo to pro mě dost náročné období a nebyla jsem schopna to pochopit. Tak jsem si řekla dobrá, jde se dál. Tuto její možná až nevědomou zprávu jsem pochopila až několik let poté. Dala mi toho strašně moc a já ji za to děkuji. Dala mi ona, ale říkám si, jeslti jsem jí dala i něco já? Byla jsem jí v životě nějakým přínosem?

Další podobnou situaci jsem zažila nějaký rok zpátky. Potkala jsem nového člověka, s kterým jsem si začala rozumět a zjistila jsem, že máme hodně podobné. Narazily jsme na sebe náhodou. Tento nový vztah vznikl opět velkou rychlostí, jakoby nás k sobě něco magneticky přitahovalo. Přemýšlela jsem o tom a zjistila jsem, že se tato kamarádka stala takovým mým osobním odrazovým můstkem ve směru životního stylu a stravování. Díky ní jsem začala víc zkoumat to, co si kupuji a začala jsem si vybírat ty co možná nejkvalitnější produkty. Vztah ale opět jako v prvním případě začal vyšumovat. Byl a najednou nebyl. Přemýšlím, co všechno mi to opět dalo a co si z toho mám vzít a opět mi vylézá na povrch otázka, zdali i já jsem byla pro tu druhou nějakým přínosem?

Proč to vlastně píši? Jednak abych si to urovnala v sobě a jednak taky pro Vás, možná Vám to v něčem pomůže, možná v ničem. Říkám si, že všechno je tak, jak má být. Potkáváme ty lidi, co máme potkat. Dají nám to, co mají. Je potřeba si uvědomit, že tito lidé tu nejsou napořád. Je potřeba je  pustit ze svých „spárů“ a jít dál. Zkuste zapřemýšlet (já to dělám docela dost často) o vašich známých/přátelích. Co Vám ve Vašem životě dali a nebo co jste jim dali Vy? Je Váš vztah něčím naplněn a nebo jen tak přežívá?

Mám pocit, že podobnou myšlenku už někdo vyslovil. Myšlenku o tom, abychom ve svém životě nic nedrželi násilím, nechali vše přirozeně plynout a nacházeli nové a nové příležitosti, které nás mohou posunout mnohem dál. Je samozřejmé, že ve svém životě máme přátele, kteří tu jsou pro nás už dlouho a které nikam pouštět vůbec nechceme. Tito jedinci jsou tu s námi delší dobu a mají jiné poslání, které si máme právo užívat do sytosti. Je docela fajn umět rozeznat tyto dva typy lidí – ti, co tu jsou jen na chvíli a kteří potřebují jít dál a ti, co nám pomáhají na cestě životem a jsou tu na dýl. Není lehké to umět rozeznat, to mi věřte. Co, ale v našem životě lehké je?

Hodně lidí se bojí samoty. Bojí se toho, že je nikdo nebude mít rád, že si nebudou mít s kým povídat, nebudou mít s kým prožívat svoje radosti i strasti. Člověk se bojí hodně věcí. Celý život máme o něco strach. Narodili jsme se bez ničeho a jakmile něco máme, tak se bojíme, že to ztratíme. Zkusme se nebát, ale věřit. Věřit hlavně sobě samým. Důvěřujte v sebe. To Vy jste tady ti mocní! Ti krásní! Ti talentovaní! Ti, co zvládnou všechno to, co chtějí!A neříkejte, že ne!

Nebojte se! To se mi to lehce říká, já vím...tak jinak, zkuste se nebát a víc si důvěřovat J

A nakonec jedno moudro od N.D.Walsche:

Strach je energie, která poškozuje, uzavírá, skrývá, hromadí a omezuje.

Takže, bacha na ni ;o)