Tu znám

Tu znám. Ale odkud. Obličej je mi povědomý. Určitě ji musím znát. V hlavě mi to šrotuje a snažím si vzpomenout na detaily. Hledám, ale nemůžu to tam najít. Nemůžu od určitě známé osoby odtrhnout oči. Pořád to šrotuje. A nic.

  Už v několika případech se mi stala výše zmíněná situace. Každý člověk se setká x krát denně s někým novým. Buďto se s ním přímo seznámí nebo ho na něm jen něco zaujme, a tak se mu dotyčný dostane do podvědomí a pěkně se tam usadí. A když si potřebujete rychle vzpomenout, tak to nejde. Zrada.

  Většinou si vzpomenu. Třeba až za hodně dlouhou dobu od té chvíle, kdy jsem to nejvíc potřebovala, ale důležité je, že si vzpomenu. Bývá to tak do dne, maximálně několika málo dní. Až na jednu situaci. To si snažím vzpomenout už nějakých 6 let. A nic. Nevím. Už to ani tak neřeším, ale vždy když si vzpomenu, že si nemůžu vzpomenout, tak mě to štve. To víte, 6 let je přeci jen už celkem dlouhá doba. A když k tomu připočtu to, že daného člověka jsem už znala předtím, tak to už jsme pravděpodobně přáteli pěkně dlouhou dobu. A já ani nevím, jak jsme k tomu přišly. Konkrétně jde o mou spolužačku z vysoké školy. Hned v prváku jsme se viděly, poznaly a začaly spolu komunikovat. Nic divného, že jsme si úžasně rozuměly a bylo nám spolu fajn. Dokonce jsme spolu bydlely na jednom pokoji na kolejích. A nejlepší vůbec na tom je, že jsme si nemohly vzpomenout obě. Odkuď my se vlastně známe? Zkoušely jsme to přes různé možnosti, kde bychom se mohly poznat, potkat nebo spolu mluvit či přijít do kontaktu. Bez výsledku. Už jsem to i vzdala. Kamarádku jsem dlouho neviděla. Ale vždycky když se setkáme, tak si na to vzpomenu. Takový malý červík. Třeba mi to někdy dojde, doufám, že to nebude v mé poslední chvíli :o) Ráda bych to zjistila dřív a řekla si „Aha, tak takhle to je“.