JEDEN ŽIVOT, JEDEN SVĚT

Uvědomělé řízení

21.01.2015 14:35

Nedávno jsem jela s dcerkou autobusem. Jezdila jsem častěji, ale teď se snažím víc chodit pěšky. Přesto jsme nasedly a nechaly všechnu zodpovědnost na řidiči.

Každý máme své světlejší a tmavší dny. Někdy je nám prima, někdy bychom se nejradši zakopali hluboko pod zem. Občas je to jako na houpačce.

Některé činnosti děláme, aniž bychom věděli, že je děláme. Je to až taková rutina, že náš mozek vypustí a důvěřuje rukám, nohám, že to zvládnou bez „nás“. My se tak můžeme toulat kdesi daleko v našich myšlenkách. Dokážeme pak dělat  více věcí najednou.

Říká se, že žena zvládne dělat víc věci souběžně, muži prý zvládají jen jednu. Myslím si, že je to akorát o tom, jak často určité činnosti děláme. Díky tomu, že je žena osobou spíše pracující v domácnosti, má vše tak nějak pod palcem. Zvládá všechno dělat levou zadní, odzadu dopředu, se zavřenýma očima. Nemůžeme se tedy divit, že zvládá víc věcí najednou. Protože logicky dělá spustu věcí, které do puntíku zná a může je dělat s duchem úplně někde jinde.

Říkám si, jeslti to je dobře a nebo ne. Jestli je dobře to, že děláme něco, aniž bychom věděli co. Jestli bychom se spíš neměli zastavit a dělat něco vědomě. Ale to by nám zase utekl čas, co? Kam se vlastně všichni ženeme?

Nebo by to mohl být jistý druh relaxace. Tím, že děláme něco, co není tak podstatné, tak prostě vypneme a hodíme se do OFF.

Asi je to různé pro rozdílné situace. A měli bychom se to naučit rozlišovat. Vědět, kdy můžeme či bychom měli vypnout a kdy bychom naopak měli být bdělí.

Člověk se prostě žene. Nedávno jsem četla úvodní článek k Pravému domácímu časopisu, kde byl takový skvělý obrázek se spěchajícím člověkem, který před sebou tlačil nákupní vozík plný věcí, všech možných možná i zbytečných věcí. Přesně jako většina populace.

Málokdo umí třídit zbytečnosti. Ani já to neumím. Učím se to. Občas je dobré si připomenout, že toho na světe potřebujeme málo a není dobré se pořád něčím zahlcovat.

Ale abych se dostala k úvodní myšlence. Jely jsme autobusem, který řídil řidič ve stavu myšlenek úplně někde jinde než za volantem. Autobus se řítil ulicí. Všichni cestující koukali tupě do blba a jen asi já a pán přede mnou jsme s děsem v očích sledovali, co se děje kolem. A najednou jsem zahlédla malého psíka, jak se snaží přeběhnout cestu, po které jsme se řítili. Můj děs narostl do obrovských rozměrů. Pohlédla jsem na řidiče, který koukal úplně někam jinam! Naštěstí měl ten psík víc štěstí než rozumu a řekla bych, že se minul s koly autobusu zhruba o milimetr. Já jsem vůbec nechápala, nestíhala a skoro jen v děsu čekala na ránu. Nepřišla. Neumím vyjádřit, jak se mi ulevilo.

Občas některé situace člověka donutí k přemýšlení. Stačí tak málo a dojde nám něco, co jsme potřebovali zjistit. Právě teď a tady.

Miluju chvíle prozření, kdy se rozsvítím jako lampička a najednou prostě vím. Miluju tyto situace a doufám, že budou v převážné většině jen příjemné.

Doufám, že se lidé změní! Vím, že k tomu, aby se změnilo okolí se musíme nejprve změnit my sami. Na tom stojí kámen úspěchu. Pracovat nejprve na sobě a pak teprve řešit ostatní.

Buďte trošku uvědomělí a občas si koukněte pod ruce a zjistěte co to vlastně děláte a jestli to dělat chcete. Je to jen váš život. Vy si ho tvoříte a vy si v něm žijete. Nepromrhejte své chvíle zbytečnostma a naučte se rozlišovat, co potřebujete a co ne. Naučte se mít čas sami na sebe a hodně relaxujte.

Dopřejte si to!


 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode