Mám období, kdy se mi nechce číst. Ale na cestu někam dál je vždy lepší si s sebou nějakou tu knihu vzít, aby to líp uteklo. Já si dneska vyvolila útlou knížečku od R. Fulghuma – Možná, možná ne. A udělala jsem dobře. Krátké příběhy mě dostaly do té správné nálady. Pochytila jsem tam opět nějaké motivační impulsy, které mě nakoply něco napsat, o něčem si popřemýšlet.
V jednom fejetonu autor vypráví o lži či klamu mezi ním a jeho dětmi. Úsměvné vzpomínky, které mi zkrátily cestu z Černého mostu na Anděl :o)
A tak si i já zapřemýšlím…Vzpomínám na své dětství, kdy jsem se snažila maskovat jisté činnosti. Ve své pravdě jsem žila a přemýšlela a vůbec jsem si to nedokázala představit z té druhé strany. Až teď když o tom uvažuji zpětně mi to příjde úsměvné.
Tak například:
Venku jsem mohla být s holkama vždy do nějaké hodiny. A schválně jsem si nařizovala hodinky o hodinu dozadu s tím, že to vysvětlím tak, že tak mi hodinky prostě jdou jinak. Až si pro mě jednou musel přijít starší brácha, seřval mě a dovedl domů :o)
Celé své dětství jsem hledala vánoční dárky :o) Byla jsem opravdu zvědavá, strašně moc zvědavá, co asi dostanu. Jednou se mi to vymstilo a já našla něco, co jsem pak nedostala. K vzteku :D
Strašně ráda jsem si vymýšlela pravdy ze školy. Když jsem dostala za pět, tak jsem tvrdila, jak všichni ve třídě měli taky za pět a vůbec celý test byl strašně těžký. A to nemluvím o tom, jak jsem tvrdila, že jsem se učila. Opravdu jsem se ale učila, akorát to v hlavě moc nezůstalo :o)
Strašně dlouho jsem si hrála s panenkami a v jednu chvíli, v jeden den jsem se rozhodla, že už jsem na to moc stará a všechno jsem to uklidila a prostě si s panenkami už přestala hrát. Obdivuju svoji vůli, protože jsem to vydržela (až do dnes :D)
Občas jsem tvrdila, že potřebuju jít domů a nikde se courat a doma jsem se nudou užírala.
Úplně chápu ty dnešní děti, které když příjdou do krámu s rodiči, tak moc touží, aby jim něco koupili. I já toužila a i já nic nedostala. Smutné.
Šetřila jsem, kde jsem mohla a místo, abych chodila na obědy, tak jsem si mazala doma poctivě chleba a nejvíc mě štve, že si vůbec nepamatuju, co jsem si za ty ušetřené peníze koupila :D
První věc, kterou jsem utratila za první výplatu z brigády (dělala jsem v cukrárně) byly boty, které jsem měla asi 3x na sobě a dodnes mi leží ve skříni :D To mě napadá, nechcete někdo boty Steel, nízké, černé, velikost 39?
Jednou jsem se rozhodla, že se přejím a nepodařilo se mi to.
Jednou jsem se vůbec nerozhodla, že se přejím, ale jinak to nešlo a bylo mi pak pěkně blbě. Z toho vyplývá, že je lepší nic neplánovat :o)
Když jsem měla prvního kluka, tak jsem tomu nemohla uvěřit a musela jsem si to několikrát napsat do deníčku. A pak jsem na sebe koukala několik minut do zrcadla, neschopna slova :D
Vždycky jsem si myslela, že už přeci nejsem dítě, že už mohu to a to….a dnes? Dnes si příjdu mnohem víc jako dítě. Jak paradoxní…
Napadlo by mě toho ještě hodně, ale nechám si to zase na někdy příště. A proto snad jen…mějte rádi Vaše děti :o) A dopřejte jim dětství…