JEDEN ŽIVOT, JEDEN SVĚT

Vzpomínky na Paříž

21.01.2015 14:37

Konečně se mi splnil sen! Po první dovolené v srpnu na Slovensku jsme se s přítelem rozhodli, že v říjnu 2011 pojedeme do Paříže. Třikrát hurá J Těšila jsem se jako malé dítě, které dostane vysněnou hračku.

   Po sáhodlouhém rozhodování jsme dospěli k tomu, že se do Paříže vydáme na vlastní pěst. Na internetu jsme začali hledat nejlevnější jízdenky a pohodlné ubytování. Datum odjezdu jsme nejprve plánovali na září, ale vzhledem k okolnostem jsme se rozhodli pro polovinu října. Optimální doba, ještě nebude sněžit a babí léto bude pomalu končit.

 

   Jízdenky jsme si koupili ve společnosti Student Agency. Stihli jsme akci First minute, takže nás jízdenky pro dvě osoby do Paříže i z Paříže vyšly celkově na 3380Kč. Jízdenky jsme kupovali 1.9.2011, odjížděli jsme 12.10.2011. Termín jsme měli pevně stanovený (jízdenky šlo zrušit, ale s poplatkem). Teď přišlo hledání vhodného ubytování. Abych pravdu řekla, tak to nám trvalo ze všeho nejdéle. Konzultovali jsme vše s kamarádkou, která byla v Paříži několikrát a vyznala se víc než my. Nakonec jsme sehnali levnější ubytování v části zvané Montmartre. Konkrétně v Etap Hôtel Paris Porte de la Chapelle.

 

  Určitě je při hledání důležité se kouknout na recenze hotelu. U některých si zákazníci stěžovali například na špatný přístup, špínu, rozbitý nábytek, hluk a jiné. My jsme vybírali hlavně dle ceny, dostupnosti a spokojenosti ostatních zákazníků. Zabookovali jsme si tedy termín a dvoulůžkový pokoj. Teď už zbývalo naplánovat cestu od autobusu do hotelu a náplň následujících dnů ve vysněné Paříži.

 

   Z Prahy z Florence jsme odjížděli o půlnoci, do Paříže jsme přijeli kolem jedné hodiny po poledni. Celý rozlámaní, ale ještě stále natěšeni jsme se vyhrabali z autobusu, který nás nechal na rušné ulici. Jak rychle přijel, tak byl rychle pryč. A my se ocitli v zemi, kde mluví pro nás nesrozumitelným jazykem a kde si budeme muset najít to svoje zabookované ubytování. Přítel vytáhl navigaci, zadal souřadnice a už jsme pochodovali. Každý na zádech narvaný velký batoh. Jak radila navigace, vydali jsme se rovnou za nosem. Cestou jsme potkali pár prazvláštních Francouzů. Zpočátku jsme se na ně usmívali, ale poté, co na nás koukali jako na exoty, jsme přestali. Raději jsme koukali do země a ne jim do očí. Hnali jsme se ulicemi Paříže, až jsme se dostali k velké křižovatce a rychlostní silnici, kde už byl hotel na dohled. S radostí v očích jsme vstoupili do příjemně vyhlížejícího hotelu. Naštěstí jsme se domluvili anglicky. Zaplatili jsme tedy ubytování na celou dobu a snídani na následující den. Obdrželi jsme kartu od pokoje a navigaci, jak se k němu dostaneme. Se zájmem jsem sledovala dění kolem, snažila jsem se porozumět alespoň něčemu, ale bez naděje. Po svezení výtahem jsme se konečně ocitli před svým pokojem. Otevřeli jsme dveře a překvapivě vstoupili do místnosti, která měla zhruba 3x5m včetně sprchy a malé místnůstky, která sloužila jako záchod. Položili jsme batohy do rohu této „velké“ místnosti a padli na postel. Lahoda si takto lehnout po dlouhé cestě. Vystřídali jsme se ve sprše (opravdu jsem takto udělanou sprchu ještě neviděla – dveře se otvíraly rovnou do pokoje), chvíli si odpočinuli a rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat na první památku.

 

 

  Vybrali jsme si pro toto odpoledne a kousek večera Baziliku Sacra-Coeur. Na cestě jsme potkávali sáhodlouhé kolony uzamčených motorek a kol k zapůjčení. Fascinující objev. V Čechách by to měli taktéž zavést. K bazilice jsme stoupali po schodech - opravdu jich bylo hodně. Když jsme se tam maličko zadýchaní vyšplhali, dostali jsme se do davů ostatních turistů. Všude samé stánky, potulní muzikanti, výtvarníci a spousta voňavého jídla. Bazilika byla krásně nasvícena pomalu zapadajícím sluncem. Čněla se nad hromadou turistů jako bohyně nad svými věrnými. Co se dále nedalo přehlédnout byli prodejci Eiffelovek různých velikostí, tvarů a barev. Kamkoliv jste se otočili, tam byli. Taktéž jsme se stali součástí publika pro divadlo věnované dětem. Chvíli jsme seděli, dokud to bylo beze slov a pak jsme se zvedli. Nerozuměli jsme ničemu, bohužel. Dál jsme se dostali do čtvrti zvané Pigalle na Boulevard de Clichy, kde jsme poprvé spatřili světoznámý kabaret Mouling Rouge. Bohužel jsme tam byli za světla, takže dojem nebyl tak uchvacující, jako za tmy. Utrmáceni cestou a touláním po ulicích jsme se rozhodli vrátit zpět do hotelu. Koupili jsme si výbornou bagetu a vydali se na zpáteční cestu. První den ještě po svých. Na pokoji jsme jako správní novodobí turisti otevřeli notebook, stáhli fotky a dali nabít foťák.

 

  Následující den jsme se posilněni snídaní (opravdu výborná!) vydali na celodenní výlet. Tentokrát jsme měli v plánu nejznámější a nejrušnější ulici zvanou Champs-Ellyseé. V metru jsme si koupili jízdenku na celý den, nasedli jsme na Porte de la Chapelle a vyrazili vstříc světu. Dojeli jsme k Vítěznému oblouku. Navigace nás nejprve vtipně naváděla úplně na druhou stranu, ale my jsme se nedali oklamat. Než jsme dorazili k památce, tak jsme procházeli kolem trhů, které byly věnovány starožitným věcem, hlavně tedy nábytku. Takhle krásné trhy jsem ještě neviděla. Na rozdíl od českých trhů zde byly ve stánku vytvořeny pokoje, úchvatné kouty s obrazy a šperky.

 

Po okoukávání kolemjedoucích aut – ano, opravdu jsme tam našli i škodovky – jsme dorazili k obrovskému kruhovému objezdu a uprostřed něj se čnícímu Vítěznému oblouku. Z dálky se nezdál tak obrovský jako zblízka. Se zájmem jsme ho okoukali ze všech stran, vyfotili se z různých úhlů, ale nahoru jsme nešli. Je pravda, že Paříž je známá tím, že jsou všude fronty turistů. Ano, i tady byly fronty a sakra dlouhé. Ubezpečili jsme se, že nám pohled z vnějšku bude stačit. A co je důležité poznamenat. Poprvé jsme uviděli malinkatý kousíček špičky Eiffelovky. Takže, opravdu existuje! Není to klam, jak nalákat turisty do Paříže ;o)

Vítězný oblouk jsme opouštěli podchodem a pokračovali jsme dál po Champs-Ellyseé. Jelikož jsme byli vyprahlí jak Sahara, tak jsme se zastavili v Mc Café a dali si kávu. Dále jsme pokračovali, hlavami jsme kroutili na všechny strany a snažili jsme si toho do paměti vrýt co nejvíce. Neunikl nám například pouliční tanec brakeového tanečníka, příjemné písně od flašinetáře, parádní vozidlo se zmrzlinou a spoustu zajímavých Francouzů. U jednoho stánku jsme se posilnili bagetou a pokračovali spokojeni dál. Najednou se kolem nás objevila spousta obrovských, monumentálních, přenádherných budov. Následoval most, z kterého jsme měli Eiffelovu věž jako na dlani. První fotky na sebe nenechaly dlouho čekat.

  Z mostu jsme se dostali na další náměstí. Uprostřed Place de la Concorde se tyčil Obelisk, který je nejstarší stavbou v Paříži. Za ním se rozprostíraly Bourbonské paláce, které jsou sídlem dolní komory francouzského parlamentu. Když jsme se podívali jedním směrem, měli jsme celou Champs-Ellyseé před sebou, druhým směrem nás lákaly Tuilerijské zahrady, jejichž zakončením byl Louvre.

 

Tento den bylo nádherné slunečné počasí, takže všude bylo plno lidí. V zahradách byly obsypané jezírka, lavičky v parcích taktéž. Všude samé kavárny s pobíhajícími číšníky, hráči petangueu a pohoda v očích všech. I my jsme se rozhodli, že si dáme kávu v jedné z restaurací. Nastudovaně jsme vyčkávali na číšníka a nehnali se k volným stolkům. Po nějaké době na nás jeden zavolal a my se mohli vtěsnat mezi ostatní hosty k malinkatému stolečku. Číšník byl dosti zaneprázdněn a naší angličtinou maličko odrazen, přesto nás obsloužil. Po příjemném osvěžení jsme se dostali k Louvru. Palácový komplex zvaný Palais de Louvre byl úchvatný. Největší muzeum na světě jsme bohužel nenavštívili, opět pouze zvnějšku. Udělali jsme pár „originálních“ fotek na kostkách, které tam byly na takovéto potřeby poházeny. Dokonce jsme měli šanci uvidět francouzské hasiče se záchrankou v jednom. To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít.

 

  Dále jsme pokračovali směrem ke katedrále Notre Dame, kde byl vstup zdarma – fronty stejné. Po projití vnitřní části jsme si dali oddych před katedrálou a nechávali na sebe působit gotickou architekturu.

  Už nás čekala jen poslední zastávka a to na protějším břehu s výhledem na Eiffelovu věž. Ploužili jsme se ulicí obchodníků a jako magnet jsme se přibližovali ke krásce Paříže. Ještě nás čekal kopec, opět obložený turisty čekajícími na noční Eiffelovku a pak cesta zpět. Čekání stálo za to. Parádní, ničím nenahraditelný zážitek osvětlené věže. Dokonce jsme narazili na dobromyslné turisty, kteří nás byli ochotni vyfotit. Už za setmění jsme se vydali na metro a sjeli jsme ještě k nočnímu kabaretu Moulin Rouge. Opravdu ty osvětlené památky mají své kouzlo. Takže pokuď máte možnost, tak si je jeďte prohlédnout za tmy.

   Turisté jsou bohužel vždy a všude, takže tomu se člověk nevyhne nikdy. Namačkáni na maličkých židličkách k maličkým stolečkům se k sobě těsnají, ještě k tomu úplně na chodníku, takže o ně maličko zakopáváte. Popravdě mě to nepřirostlo k srdci. Možná to bylo únavou a hladovýma očima. Každopádně jsme opět ve fastfoodu nakoupili večeři a mířili k hotelu. Den plný zážitků byl za námi. 

 

 

  S nedočkavostí v očích jsme se předposlední den rozhodli věnovat Eiffelovce. Přemýšleli jsme, jestli nám bude stačit vylézt do druhého patra a nebo riskneme ten nejvyšší možný bod. Metrem jsme se dostali k veřejnému parku Champ-de-Mars, po kterém jsme se přibližovali k věži. A opět stejně jako u baziliky, zde bylo nespočítatelné množství prodejců Eiffelovek v různých tvarech, velikostech a barvách. Po té, co jsme byli snad 20x osloveni, jestli si nechceme koupit suvenýr, jsme udělali „pár“ fotek a ocitli se přímo pod ní. Konečně. Teď už pouze vystát frontu a můžeme začít šplhat nahoru. Maličko nás rozhodil nápis, který hlásal, že do posledního patra se nejezdí, neboť už je plno. U pokladny jsme zakoupili lístky, byli ujištěni, že do posledního patra se jezdí, prošli detektory a vydali jsme se vstříc výšce. Tolik schodů, tolik lidí, přesto zážitek nezapomenutelný. Do druhého patra taktéž po schodech a nakonec jsme se dostali i do patra třetího a posledního zároveň. Tam jsme vyjeli výtahem. Stejně jako všude jinde jsou i tady lidé schopni se vtěsnat do miniaturního prostoru a prostě tam být a stát. Museli jsme se chtě nechtě přizpůsobit. Hrůzu z nedostatku prostoru kolem sebe jsme s úspěchem zahnali. Prošli jsme to celé dokola, našli na mapce, kde leží Česká Republika, chvíli zoufale postávali a nakonec jsme radši slezli do patra druhého. 

 

  S přítelem jsme v lednu tohoto roku, tedy 2012, slavili 5 let spolu. Když jsme se rozhodli jet do Paříže, z několika stran se na nás sypali dotazy, zdali to bude zásnubní výlet či nikoliv. Když si na to tak vzpomínám, ani to moc dotazy nebyly, spíš konstatování. Nenápadný nátlak a zjišťování, zda přijedeme zasnoubeni, nás provázel už nějakou dobu před odjezdem. Paradoxně sami rodiče si neuvědomovali vůbec nic. Jak už to bývá zvykem, tak ženská část bývá více nadšena do tohoto rozhodnutí než muž. Nejvíc to ale závisí na mužské části páru. Takže pokud žena chce být požádána, musí hold vyčkat. Přítel mi tedy před odjezdem jasně řekl, že je mu to líto, ale jako zásnubní výlet to opravdu nebude. Vždyť ani neví, jakou velikost prstenu já vlastně mám. Prozíravě a projistotu jsem mu tedy ukázala, která velikost by byla optimální a nechala to být. V Paříži bylo tolik zážitků, že na to nešlo ani nijak myslet. Ikdyž jsem byla ujištěna, že k tomu opravdu nedojde, maličký červík ve mně hlodal. Poté, co jsme slezli do druhého patra, uslyšeli jsme něco známého. Ano, skupina chichotajících se Češek nám byla na dosah. Zvesela jsme je pozdravili a navzájem jsme se vyfotili. Přeci jen fotek, kde jsme oba dva, jsme měli pomálu. A najednou před námi byl plac, kde nikdo nebyl. Opravdu tomu tak bylo, k nevíře v tu chvíli, kdy byla Eiffelovka obalena turisty. Místo jsme hned zabrali a užívali si chvíli klidu. Klid, relativní pojem. Nebudu popisovat detaily, neboť je to velice soukromá záležitost, každopádně po chvíli jsem před očima uviděla krabičku s prstýnkem a uslyšela slova prosby žádosti o ruku. Věřím, že to není nijak snadné se odhodlat něco takového vyslovit, zvlášť když je to poprvé v životě, každopádně i přes pocity partnera mi to přišlo nádherné a kouzelné. Popravdě jsem se následující chvíle ocitala v euforické mlze. Hlavou mi běželo: „Bože, budu se vdávat.“ :o) Na oslavu jsme si šli dát kávu a promítali jsme, jak to oznámíme rodičům. Ostatním to bylo jasné, takže pro ně to až takové překvapení nebylo.

  Zaklíněni do sebe jsme upustili nejnavštěvovanější místo v Paříži, zakoupili si suvenýry a vydali jsme se zpět. Počasí ten den bylo zatažené, přesto sluníčko občas vykukovalo. Šli jsme po jednom břehu, kde jsme si prohlíželi zajímavé výstavy fotek a obrazů. Po nábřeží jsme došli k Invalidovně – komplexu budov zahrnující muzea a pamětihodnosti, které se vztahují k francouzské vojenské historii. Následně jsme se podívali k muzeu umělce Augusta Rodina. Opět pouze zvnějšku. Metrem jsme se přesunuli k Sorbonně, pařížské univerzitě. Tam jsme byli okouzleni vysokoškolským prostředím. Maličká ulička s fontánkou, spoustou kaváren a knihkupectví – učiněný ráj. Pokračovali jsme dál k Lucemburským zahradám. Bohužel jsme stihli pouze zavíračku, schylovalo se k sedmé hodině. To, že jsme se nedostali dovnitř, mě maličko mrzelo, ale snad se tam podívám jindy. Utrmáceni jsme se vrátili metrem k hotelu, nakoupili večeři a šli odpočívat a pobalovat na pokoj. Náš výlet se chýlil ke konci.

 

  Druhý den jsme měli odjezd kolem druhé hodiny. Měli jsme tedy ještě dostatek času se nasnídat a podívat se po Paříži. Bohužel nám pršelo, takže jsme si našli obchodní dům nedaleko nástupiště, odkud jsme měli odjíždět. Shrnovali jsme pocity z naší dovolené, popíjeli kafíčko a bylo nám fajn. Touha po tom být už doma se nám začala vkrádat do myšlenek. S časovým náskokem jsme se sbalili a vydali na cestu. Vtipně jsme nemohli najít východ z obchodu. Neustále jsme se motali dokola a nakonec jsme museli poprosit na informacích o navigaci ven. Za deště jsme putovali ulicemi. Taky jsme zjistili, že jsme si zapamatovali špatný název ulice, kde autobus bude stát. No, nakonec vše dopadlo dobře, my jsme to stihli a s úlevou jsme se posadili do žlutého autobusu, který nás zavezl až do Prahy.

 Toť vše k vzpomínání na náš „zásnubní“ výlet do Paříže. Nedávno jsem se začala učit francouzsky a plánuji další návštěvu tohoto krásného města. Tentokrát bych to ráda pojala umělecky a navštívila vnitřní části památekJ Takže pokuď k tomu opravdu dojde, můžete se těšit na pokračování.

 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode