Vzpomínky na první porod

  Už je to něco přes 10 měsíců, kdy jsem na svět přivedla naši Marušku J Chtěla jsem se o porodu rozpovídat dříve, ale nebyl ten správný čas, tudíž píši až teď.

  Jelikož jsem diabetička, tak mi nebylo doporučeno přenášet. Předpokládaný termín porodu jsem měla 9.2.2013. Ikdyž můj menstruační cyklus byl 32 dní a ne standartních 28. Díky tomu měl celý porod jiný průběh, ikdyž kdoví.

Téměř od Vánoc jsem počítala s tím, že budu rodit dříve. Sledovala jsem se na každém kroku a valila se jako tučňák. Fakt to jinak nešlo. Vstávat to nešlo, ležet to moc nešlo. Funěla jsem jako starej chlap. Pokaždé, když jsem se vracela z kontroly, jsem byla zoufalá. Vše je zavřené a ani malý náznak toho, že by se mělo začít něco dít.

  Já byla tak naivní :o)) Ale to asi každá prvorodička, která prostě neví, do čeho to vlastně jde. Leden jsem se propozorovala až do konce. Otázka „Už rodíš?“ mi lezla krkem. Každého, kdo se zeptal, bych nejradši praštila pánvičkou. Najednou byl únor. To snad není možný, přeci už musím porodit. Každá nepatrná bolest přeci už musela být kontrakce. Nebyla. Nebo teda byla, ale tak minimální, že ani nestála za řeč. A tak jsem se dostala až na poslední kontrolu, která byla někdy kolem 4.2. Tam mi bylo řečeno, že jsem stále otevřená pouze na dva prsty. ÓÓ Bože, i můj muž byl otevřený na dva prsty :o) Z kontroly jsem odcházela s instrukcemi na 7.2., kdy mi bude porod vyvolán. Jak já do posledního momentu toužila po tom, aby mi samovolně praskla voda a vše šlo přirozeně. Bohužel.

  7.2. jsem byla připravena se svými zavazadly k odjezdu. Muž si vzal dovolenou a já tak věděla, že na to nebudu sama. V 7h ráno jsem přišla do poradny, kde jsem odevzdala veškeré papíry(otcovství, jméno, souhlasy atd), vysvlékla se do nemocniční košile a se vší bagáží jsem odkráčela na přípravný pokoj. Muž vyfasoval zelený mundúr a byl mi k ruce. Ovšem nějakou dobu zbytečně. Přesto jsem byla ráda, že ho tam mám, neboť ležet na pokoji a čekat na porod je nic moc pocit Vám povím. Dlouho se nic nedělo. Když nepočítám klystýr.  Po nějaké době mi aktuální doktorka vložila první půlku vyvolávací tablety. Nic. Muži bylo doporučeno, aby odešel. V případě, že by se začalo něco dít, tak by mu dali vědět. Byla jsem napojena na kapačku. Průběžně mi byla monitorována glykémie. Další půlka vyvolávačky. Opět nic. SMSkovala jsem si s několika lidmi, kteří mě ubezpečovali, že porod bude hračka. Haha. V poledne mi doktorka přišla propíchnout plodovou vodu. Zahanbeně jsem přemýšlela, jeslti jsem se neměla bránit. Ale moje druhé já si řeklo, že třeba se už začne něco dít. Když si vzpomenu na ten pocit po propíchnutí, tak je mi šoufl ještě teď. Nic úžasného to teda nebylo. Začalo se však konečně něco dít. Začaly mi kontrakce a já si uvědomila, že to předchozí bylo opravdu jen pohlazení. Rychle jsem napsala SMS muži, že bych ho měla ráda u sebe, neboť mi začíná být ouvej. Každá žena to zvládla. Já to taky zvládnu. Čeká mě jen to krásné. Mé/Naše miminko! Ale teda...skoro jsem brečela. S bolestí nejsem kamarád a už od mala jsem taková menší poseroutka. Muž do sebe nasoukal oběd a vyrazil za mnou. Když jsem ho viděla mezi dveřmi, oddychla jsem si. Konečně. Nikdy bych nevěřila, že mi bude o tolik líp, když nebudu bolest otvírajích se míst prožívat sama. Už si úplně nepamatuji při kolika cm jsem byla puštěna do porodního pokoje, každopádně to byla úroveň jiná. Vana, lana, barevné stěny, obrázky - mnohem příjemnější prostředí. Ještě jsme si k tomu pustili irskou hudbu. Muzika byla svižná, ale mé otvírání pomalé. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Téměř veškerý čas jsem strávila hopsáním na overballu, který tam byl k dispozici. Na doporučení sestry jsem houkala jak vláček, štěkala jako pes. Před očima jsem měla hodiny, které tam jsou snad za trest. Nezbyde Vám nic jiného než koukat na ručičku a sledovat, jak obíhá kolečko a Vám opět nastává kontrakce. Nějaké utišující a tlumící léky jsem taktéž měla. Ikdyž zprvu jsem si myslela, že vše zvládnu sama. Jsem přeci bojovnice. Haha. Nejsem. Na první dotaz sestry, jestli chci něco k utišení (ještě v předpokoji) jsem odpovídala záporně. Po první kontrakci jsem se zeptala, jestli by šlo něco šetrného. Šlo. Byla tabletka. Pak byla injekce. Pak jsem dostala utišující lék přímo do kapačky. Což mě tak utišilo, že jsem mezi kontrakcemi bojovala se spánkem. Tady přeci neusnu. Neusla jsem, ale možná jsem měla. Trocha energie na víc by se určitě hodila. Jak já se upínala k tomu, že má mamka porodila cca za jednu hodinu. Haha. Odpoledne se překulilo jako nic. Cm se zvyšovaly. Rozhodla jsem se vyzkoušet vanu, když už byla k dispozici. Jak by to bylo romantické a poetické. Občasné zaskákání na balonu, příjemná masáž zad od milovaného muže, následná vana. Jen kdyby to nebyl zrovna porod. Smůla. Vana mě pomohla do té míry, že už jsem byla skoro na 10cm. Neuvěřitelné. Já budu rodit. Přesunula jsem se tedy na porodní křeslo a nechala se vyšetřit. Vyšetření bylo průběžné, ale to ani nestojí za zmíňku. Vyšetřuje mě sestra, doktor, kdo je k mání. Jsem ráda, že se tam momentálně nepotuluje uklizečka. Tak maminko, budete muset začít tlačit. Připravte se, a nádech a tlačíme. He. Tlačila jsem blbě, pak snad už dobře. Nebo mi to přišlo jako, že už tlačím správně. Nic. Tak tatínku, tady mamince držte nohu a maminka bude tlačit. Kdyby se začalo něco dít, tak nás zavolejte. V tu chvíli jsem lehce podlehla panice. To tu budu jako tlačit sama a nikde nikdo? Bože, jak já byla v tu chvíli ráda, že tam mám svou oporu. Ale pořád nic. Tak jsem byla poslána na záchod, že tam bych to taky mohla zkusit. Nic. Tak zpět na křeslo. Ozvy srdíčka byly neustále sledovány. Moje záda ale protestovala, a to silně. Překulila jsem se na bok a nebyla schopná se přetočit kamkoliv, nedejbože na druhý bok. Opravdu to nešlo. Muži jsem drtila ruku, co to šlo. Ale nic. Do té doby jsme byli  v místnosti jen my dva. Poté  se to začalo rojit. Jedna sestra, druhá sestra, doktorka, doktor. Všichni dedukovali, co jako se mnou. Tlačíte? Tlačte! Bohužel mi začínaly kontrakce ustupovat a já prosila všechny svaté (obracela jsem se na muže), aby mě poslali na císařský řez. Už opravdu nemohu. Kontrakce po minutě, bolest zad a má panika dělala své. Ani snad nezmiňuji, že v jednu chvíli mi i tlačily na břicho, aby se malé trochu na ten svět chtělo. Nechtělo a to, že mi tlačily na břicho se mi fakt nelíbilo. Aspoň do příště vím, u čeho se mám já nebo můj doprovod ozvat. Nu, ale po několika odsouhlaseních bylo rozhodnuto. Akutní císař.

 Mezi minutami jsem začala doufat v ulevení.  Bylo mi řečeno, že na porodní sál si budu muset dojít po svých. Protože jsem i mimo jiných věcí slepá, tak za mnou muž volal, aby mi hlavně dali ty brýle, že bez nich nevidím. Tak jsem se s oporou sestry dostala na sál, kde jsem se nějak položila na lehátko a v minutových kontrakcích tam ještě chvíli protrpěla. Mám už to lehce v mlze, kterou mi jakýsi mladík sliboval. Jen je potřeba všechno uchystat. A pak nevím. Mlha.Tma.

  Výtah. V mlze vidím muže s malou v náručí. Diví se, že už jsem vzhůru. Pokoj. Tma. Hledám brýle. Bože, kde mám brýle. Sestra hledá brýle. Společně jsme se dobraly k tomu, že je mám ve skříňce. Konečně brýle a já vidím. Kontrolluji telefon. Úplně jsem zapomněla odepsat kamarádce, které jsem naposledy psala v předporodním pokoji. Usínám. Přemýšlím. Kdy asi malou uvidím. Píšu si s mužem a prosím ho o fotky. Vidím svoji holčičku. Je krásná!

  Druhý den dopoledne jsem se pokusila posadit na posteli. Moc to nešlo. Dostala jsem jakousi břečku k obědu. Opětovný pokus o posazení. Už to bylo lepší. Odpoledne už se zadařilo a já byla odvedena do sprchy. Po nějaké době odvezena na pokoj, kam mi byla přivezena Maruška.

Když bych si zpětně měla vybrat mezi přirozeným porodem a císařským řezem, tak nevím, jak bych se rozhodla. Kdybych věděla, že bude další porod stejný jako tento a já se po dlouhé době otevřela až na 10cm a následně jsem stejně musela na císaře, tak si rovnou vyberu císaře. Přestože vím, že je to operace, po které je žena míň pohyblivá a nedokáže se naplno věnovat svému miminku. Tak moc ráda bych si vybrala přirozený porod. Uvidíme jakým situacím budu čelit příště a budu pevně věřit v to, že příště už to půjde jako po másle. Jako má maminka – za hodinu hotovo!